Alpaka

Alpaka je domestikovaný příslušník čeledi velbloudovitých, do níž patří také lamy, guanaca a vikuňa. Pochází z vysoko položených And a po tisíce let se šlechtila pro jemnou vlnu, nikoli jako soumar. Dospělí jedinci dosahují výšky přibližně 0,8 až 1 metr v kohoutku a váží mezi 50 a 84 kg, takže jsou výrazně menší než příbuzná lama.

Alpaky se chovají hlavně pro vlnu, mnoho majitelů je ale má jako společenská zvířata na pastvinách nebo jako součást malé farmy. Jsou to stádová zvířata, která sama nevzkvétají, proto se téměř vždy chovají ve skupinách po dvou nebo více kusech. Jejich povaha je zpravidla klidná a zvídavá, kousání se u nich vyskytuje jen zřídka. Většina komunikace probíhá tichým bzučením a tělesnou řečí, ne agresí.

Alpaka se hodí do venkovského prostředí nebo menšího statku s pastvinami, bezpečným oplocením a přístřeším chránícím před horkem a vlhkem. Jde o hospodářské zvíře, nikoli domácího mazlíčka, a na jeho chov se mohou vztahovat místní územní nebo zemědělské předpisy.

Komu se alpaka hodí

Alpaka se hodí lidem, kteří mají pozemek, mohou chovat více než jedno zvíře a jsou připraveni na každoroční stříhání a běžnou péči o hospodářská zvířata. Není vhodná pro bytové bydlení ani pro chovatele, kteří hledají jediného samotářského mazlíčka. Bez prostoru pro pastvinu a přístřeší chov alpak nepřichází v úvahu.

Alpaka má pouze dvě plemena, obě definovaná strukturou rouna, nikoli velikostí nebo stavbou těla. Tělesnou stavbou i povahou jsou si podobná, takže volba zpravidla závisí na požadovaném typu vlny. Huacaya je celosvětově zdaleka běžnějším plemenem.

Jak se plemena třídí

Obě plemena patří ke stejnému druhu a mohou se mezi sebou křížit. Třídí se výhradně podle vlastností rouna. Rouno huacaya je pružné a elastické, vlákno suri je hladké a lesklé. V rámci každého plemene se zvířata běžně popisují podle barvy rouna, která se pohybuje od bílé přes béžovou a hnědou až po šedou a černou.

Alpaka patří mezi nejstarší domestikovaná zvířata Ameriky. K domestikaci docházelo ve vysokých Andách na území dnešního Peru a okolních regionů, kde archeologické nálezy dokládají pastevectví velbloudovců před několika tisíci lety. Genetické studie potvrzují, že alpaka pochází převážně z divokého vikuňa, což se odráží v jejím vědeckém názvu Vicugna pacos.

Na rozdíl od větší lamy, vyvinuté zejména jako soumar, byla alpaka šlechtěna pro kvalitu vlny. V andských kulturách předkolumbovského období bylo rouno alpaky ceněným materiálem a zvířata se chovala ve velkých stádech na vysokohorských pastvinách.

Příchod Evropanů v šestnáctém století narušil andské pastevectví a počty alpak tehdy výrazně poklesly. Druh nicméně přežil ve vyšších horských oblastech, kde měl nejlepší podmínky, a pastevecké tradice pokračovaly v andských komunitách.

Od konce dvacátého století se alpaky vyvážejí a etablovaly se v zemích mimo Jižní Ameriku, mimo jiné v Austrálii, Spojených státech a části Evropy, kde se chovají pro vlnu a jako hospodářská zvířata na malých farmách. Peru zůstává zemí s největší populací alpak.

Alpaka má kompaktní tělo, dlouhý vzpřímený krk, malou hlavu s velkýma očima a výraznými vzpřímenými ušima. Nohy jsou štíhlé a zakončené měkkými dvouprstými chodidly s polstrovanými polštářky místo kopyt. Tělo pokrývá rouno, které nepřetržitě roste a odstraňuje se každoročním stříháním. Ve srovnání s lamou je alpaka menší, má zaoblenější tvář s kratšími ušima a chybí jí lamí dlouhé uši charakteristického banánového tvaru.

Jak se vzhled liší mezi plemeny

Hlavní viditelný rozdíl mezi oběma plemeny spočívá ve struktuře rouna. Huacaya má zvlněné, husté vlákno vystupující od těla, které dává zvířeti chlupatý, plyšový vzhled. Suri má dlouhé vlákno visící v oddělených pramenech, které dodává hladší, drapériový vzhled. Tělesná velikost a stavba jsou u obou plemen jinak zhruba srovnatelné.

Alpaky jsou kořistní zvířata s výrazným stádovým pudem a jejich chování odráží potřebu bezpečí v početné skupině. Osaměle chovaná alpaka bývá vystresovaná, proto se chovají ve skupinách. V rámci stáda si alpaky vytvářejí volnou hierarchii a většinu dne tráví společnou pastvou. Na hrozby jsou ostražité a v případě nebezpečí vydávají výstražný hlas.

Alpaky komunikují řadou tichých zvuků, nejčastěji jemným bzučením, spolu s tělesnou řečí, jako je poloha uší a krku. Obecně jsou to tichá zvířata. Plivání je součástí jejich přirozeného projevu a slouží hlavně k urovnávání sporů o potravu nebo hierarchii ve stádě. Na lidi ho alpaky namíří méně často než na sebe navzájem.

Většina alpak se zpočátku vyhýbá dotyku a nesnáší chycení nebo omezení pohybu. Při klidném a pravidelném zacházení si zvykají na přítomnost člověka. Ze své podstaty nejsou agresivní a kousání je u nich vzácné, protože jim chybí horní přední zuby.

Každodenní péče

• Zajistěte přístup k čisté pastvině nebo kvalitnímu senu
• Kontrolujte, zda je vždy dostupná čerstvá voda
• Denně sledujte každé zvíře a všímejte si postoje, chuti k jídlu a trusu
• Pro pohodu zvířat chovejte vždy alespoň dvě alpaky

Prostředí

• Bezpečné oplocení, které alpaky udrží uvnitř a predátory venku
• Přístřeší na třech stranách nebo stodola pro stín a ochranu před deštěm a větrem
• Dobře odvodněný terén ke snížení problémů s nohami a parazity
• Stín a větrání v horkém počasí, protože alpaky snášejí chlad lépe než horko

Péče o srst a manipulace

Alpaky se stříhají jednou ročně, zpravidla na jaře, aby se získalo rouno a zabránilo tepelnému stresu. Drápky je třeba pravidelně zastřihávat a zuby kontrolovat, protože dolní řezáky neustále dorůstají. S alpakami zacházejte klidně a vyhýbejte se náhlému omezování. Přistupujte k nim ze strany, nikoli zepředu.

Alpaky jsou spásavci s trojkomorovým žaludkem, který účinně rozkládá rostlinný materiál. Hlavní část stravy tvoří v sezóně pastvinná tráva a v období nedostatku pastvy nebo její nedostupnosti seno. V porovnání s větším dobytkem podobné hmotnosti toho sní relativně málo a pastvinu spásají šetrně, aniž by vytrhávaly rostliny i s kořeny. Překrmování výživným nebo energeticky bohatým krmivem může vést k obezitě a zdravotním komplikacím, proto se koncentrovaná krmiva podávají jen výjimečně nebo vůbec.

Pamlsky by měly být omezeny a nikdy by neměly nahrazovat objemnou stravu. V mnoha regionech pastvina a seno nedodávají dostatek minerálů, proto může být potřebný minerální doplněk vhodný pro velbloudovce. Čistá, čerstvá voda musí být dostupná neustále, přičemž příjem se zvyšuje v horkém počasí a při kojení.

Při dobré péči jsou alpaky robustní zvířata s průměrnou délkou života kolem 15 až 20 let. Protože jsou to kořistní zvířata, mají tendenci skrývat nemoc, takže jemné změny v postoji, chuti k jídlu nebo trusu jsou často prvním příznakem, že se něco děje. Mnoho obvyklých problémů se týká parazitů, zubů, nohou a tepla.

Preventivní péče

• Pravidelné odčervování a rotace pastvin
• Každoroční stříhání k prevenci tepelného stresu
• Pravidelná kontrola zubů, drápků a tělesné kondice
• Očkování dle doporučení pro daný region
• Karanténa nových zvířat před zařazením do stáda

Alpaky obvykle dosahují pohlavní zralosti ve věku přibližně jednoho až dvou let. Samice se zpravidla páří od věku přibližně 12 až 18 měsíců, jakmile dosáhnou vhodné velikosti; samci dozrávají o něco později. Samice jsou indukované ovulátorky, což znamená, že ovulace je vyvolána pářením, nikoli pravidelným cyklem, a páření tak může probíhat po velkou část roku. K páření dochází, přičemž samice leží na zemi v charakteristické poloze.

Březost je dlouhá, trvá přibližně 11 až 12 měsíců a téměř vždy přináší jednoho potomka, zvaného kría. Dvojčata jsou velmi vzácná. Porody nejčastěji probíhají v průběhu dne. Kría obvykle vstane a začne sát mateřské mléko do několika hodin po narození a odstav probíhá postupně po dobu několika měsíců.

Je alpaka pro vás to pravé?

Alpaky potřebují pastvinu, bezpečné oplocení a přístřeší a musí se chovat ve skupinách, takže byste měli plánovat pořízení alespoň dvou zvířat najednou. Žijí přibližně 15 až 20 let, což z nich dělá závazek srovnatelný s jinými hospodářskými zvířaty. Průběžné náklady zahrnují krmivo a seno, každoroční stříhání, odčervování, veterinární péči a údržbu oplocení. Nejsou vhodné pro bytové nebo městské bydlení a jejich chov může podléhat místním zemědělským nebo územním předpisům.

Kde alpaku pořídit

Alpaky se zpravidla kupují od zavedených chovatelů nebo malých farem a někdy jsou dostupné prostřednictvím záchranných nebo rehabilitačních organizací, kde zvířata hledají nové domovy. Kupujte od zdroje, který chová zdravá, na manipulaci zvyklá zvířata, umožní vám prohlédnout stádo a poradí s péčí. Protože alpaky potřebují společnost, plánujte pořízení více než jednoho zvířete najednou.