St. Croix

St. Croix patří mezi srstnaté ovce - to znamená, že jí místo vlny roste srst. Srst se každoročně přirozeně svléká, a plemeno tak nepotřebuje stříhání, zastřihávání zadní partie ani kupírování ocasu. Tato vlastnost i mírná povaha řadí St. Croix mezi nenáročná plemena vhodná pro malé farmy a začínající chovatele.

Plemeno nese jméno podle ostrova St. Croix v Amerických Panenských ostrovech, kde se jeho předci po generace vyvíjeli v horkém a vlhkém podnebí. Dospělí jedinci mají malý až středně velký tělesný rámec. Bahnice obvykle váží 120 až 150 liber, berani 165 až 200 liber. Většina zvířat je jednobarevně bílá, vyskytují se však i jedinci plavé, hnědé nebo bílo-hnědé barvy.

Ovce St. Croix jsou známé především odolností vůči vnitřním parazitům, zejména hlísticím druhu Haemonchus contortus. Zvířata s výraznou odolností potřebují méně chemického odčervování, a proto se plemeno využívá i v křížení zaměřeném na zlepšení odolnosti. Plemeno také dobře snáší vysoké teploty a je schopné se rozmnožovat prakticky po celý rok, nikoli jen v jednom krátkém období.

Pro koho se hodí

St. Croix vyhovuje chovatelům, kteří chtějí maso bez práce spojené s vlnou. Svlékající se srst odstraňuje náklady a práci spojenou se stříháním a odolnost plemene vůči parazitům snižuje potřebu odčervování v teplém a vlhkém podnebí. Klidná povaha usnadňuje manipulaci rodinám i nováčkům. Pro chovy zaměřené na vlnu nebo textilní vlákno se plemeno nehodí, protože neprodukuje využitelné rouno.

Kořeny plemene St. Croix sahají k srstnatým ovcím, které byly ze západní Afriky přivezeny do Karibiku v období koloniálního obchodu, počínaje 17. stoletím. Na ostrově St. Croix v Panenských ostrovech se tato zvířata po mnoho generací přizpůsobovala horkému a vlhkému podnebí a silnému parazitárnímu tlaku. Jedinci, kteří tyto podmínky nesnesli, se rozmnožování nedožili, a populace tak postupně získala výraznou přirozenou odolnost.

Ovce na ostrově se někdy nazývaly Virgin Island White, což odráželo jednobarevně bílou srst typickou pro tuto populaci. Po většinu své historie sloužily místním farmářům jako praktický zdroj masa, nikoli jako standardizované výstavní plemeno.

V roce 1975 byla skupina ovcí St. Croix dovezena do Spojených států, přičemž velká část raného výzkumu probíhala na Utažské státní univerzitě (Utah State University). Vědci zkoumali odolnost plemene vůči vnitřním parazitům a jeho schopnost rozmnožovat se mimo jedno pevně dané období. Tyto vlastnosti přilákaly zájem chovatelů hledajících nenáročné masné ovce.

Z tohoto základu se St. Croix rozšířila po celé Severní Americe a stala se součástí křížicích programů, včetně vývoje kompozitních srstnatých linií. Ve Spojených státech později vznikla chovatelská asociace, která vede plemenné knihy a plemeno propaguje.

St. Croix má vyvážené, středně dlouhé tělo na čistých končetinách a působí pozorným dojmem. Hlavu nese vzpřímeně, tvář je otevřená a bez vlny, uši jsou středně velké a nesené do stran. Bahnice i berani bývají zpravidla bezrozí, tedy bez rohů, ačkoli u některých beranů se mohou objevit malé pahýlovité výrůstky (scury). Určujícím znakem je srst: místo vlny má zvíře v teplých měsících hladkou srst, v zimě jí naroste krátká podsada, která se na jaře svléká.

Srst a barvy

Srst je nejvýraznějším znakem plemene. Na jaře a v létě nosí zvíře krátkou, hladkou vrstvu srsti. S klesajícími teplotami naroste hustší podsada, která slouží jako izolace, a s prodlužujícím se dnem se znovu přirozeně svléká. Protože jde o srst, nikoli o vlnu, nevyžaduje stříhání a nesplsťuje se tak, jako to může dělat vlna.

Naprostá většina registrovaných ovcí St. Croix je jednobarevně bílá. Objevuje se také plavá, hnědá a smíšená bílo-hnědá barva srsti, což odráží pestrý karibský původ plemene. Kolem očí, nosu a paznehtů je běžná pigmentovaná kůže a považuje se za normální.

St. Croix je známá vyrovnanou, klidnou povahou. Plemeno reaguje na manipulaci klidně, dobře se pohybuje ve stádu a na běžné zacházení si zvyká bez velkého stresu. Bahnice jsou pozorné matky a při bahnění se s nimi obvykle snadno pracuje.

K lidem se ovce chovají dobromyslně a na známého chovatele si zvykají, zůstávají však kořistními zvířaty a nemají rády, když je někdo zahání do kouta nebo na ně spěchá. Vůči cizím lidem jsou zpočátku opatrné a spoléhají na bezpečí ve stádu, proto funguje nejlépe klidný a předvídatelný pohyb. S ostatním hospodářským zvířectvem se pasou v klidu a dobře snášejí smíšené pastviny.

Berani bývají obvykle zvladatelní, ale během plemenitby je třeba k nim přistupovat s běžnou opatrností, protože v tomto období se může kterýkoli beran chovat průbojněji. Odolnost plemene se projevuje i v chování na pastvině: ovce aktivně vyhledávají potravu, využívají dostupný úkryt a při dostatku pastvy jen zřídka zkoušejí meze ohrady.

Každodenní péče o St. Croix je jednodušší než u vlnatých plemen, protože srst se svléká sama. Hlavní pravidelnou prací zůstává péče o paznehty, sledování parazitů a celková kontrola zdraví stáda.

Úprava srsti a paznehtů

• Stříhání, zastřihávání zadní partie ani kupírování ocasu není potřeba; srst se svléká každé jaro
• Kontrolujte, zda probíhá svlékání rovnoměrně a úplně; případné ulpělé chomáče uvolněte ručně
• Paznehty přistřihujte přibližně každých 6 až 10 týdnů, případně podle potřeby
• Během svlékání kontrolujte kůži, zda nemá oděrky, parazity nebo podráždění

Pohyb

• Zajistěte zvířatům denní přístup na pastvinu ke spásání a pohybu
• Kde je to možné, střídejte výběhy, aby zůstala tráva v dobrém stavu a snížil se tlak parazitů
• Ponechte stádu dostatek prostoru k pohybu, protože ovce se pasou za chůze

Prostředí

Plemeno dobře snáší horko a vlhkost. Tuto vlastnost zdědilo po svých karibských předcích. I tak potřebuje v létě stín a po celý rok suchý přístřešek bez průvanu, který chrání před větrem, deštěm a chladem. Bezpečné oplocení udrží stádo uvnitř a predátory venku. Čistá voda a zdroj soli nebo minerálů musí být zvířatům k dispozici neustále.

St. Croix je efektivní vyhledávač pastvy a dobře prospívá na stravě založené na trávě a kvalitním senu. Plemeno účinně přeměňuje pastvu v růst a mléko, takže většina zvířat potřebuje jen málo obilovin, nebo žádné, mimo období zvýšených nároků. Náhlým změnám krmiva je třeba se vyhýbat, protože funkce bachoru závisí na stabilní stravě. Čerstvá voda musí být k dispozici neustále, spolu s volně dostupným minerálním doplňkem bezpečným pro ovce.

Pamlsky a doplňky

Zajistěte volně dostupný minerální doplněk určený pro ovce, který udržuje nízký obsah mědi a doplňuje selen v oblastech, kde ho půda obsahuje málo. Příležitostně lze nabídnout malé množství bezpečné zeleniny nebo ovoce, strava by ale měla zůstat založená na pastvě a senu. Výživu v pozdní březosti a laktaci navyšujte postupně, ne najednou.

St. Croix patří mezi odolnější plemena ovcí, částečně proto, že jejich předci přežili silný tlak parazitů a klimatu v Karibiku. Při dobré péči se většina zvířat dožívá 10 až 12 let. Nejvýraznějším zdravotním rysem plemene je odolnost vůči vnitřním parazitům, zejména háďátku Haemonchus contortus. Tato odolnost snižuje potřebu chemického odčervování. I přesto není žádná ovce zcela imunní a základní preventivní péče zůstává nutná.

Preventivní péče

• Očkujte proti klostridiovým onemocněním a tetanu (běžně vakcína CDT)
• Provádějte vyšetření trusu na počet vajíček a odčervujte cíleně, nikoli podle pevného harmonogramu
• Kontrolujte a pravidelně přistřihujte paznehty
• Podávejte minerální doplňky pro ovce se selenem v oblastech s jeho nedostatkem v půdě
• Udržujte přístřešek suchý a dobře větraný, aby se omezila respirační onemocnění

St. Croix dosahuje plemenitby dříve než mnohá vlnatá plemena a jehnice mohou při dobrém růstu zabřeznout již během prvního roku života. Klíčovou předností je omezená sezónnost: plemeno se může plemenit prakticky po celý rok, nikoli jen na podzim. To v některých chovech umožňuje zrychlené programy bahnění.

Březost trvá zhruba pět měsíců, přibližně 147 dní. Bahnění obvykle probíhá snadno, s minimem porodních komplikací, a bahnice jsou pozorné matky s dobrou dojivostí. Dvojčata jsou běžná a některé zkušené bahnice odchovávají i trojčata. Jehňata se rodí vitální a rovnoměrně přibírají na mléce matky a na pastvě.

Jehňata se obvykle odstavují ve věku dvou až tří měsíců, v závislosti na systému chovu. Beránci dobře přibírají na váze pro masnou produkci, zatímco nejlepší jehnice a beránci se ponechávají pro další chov, přičemž výběr se často řídí odolností vůči parazitům, růstem a mateřskými vlastnostmi.