Merino

Merino je vlnařské plemeno ovce vyšlechtěné ve Španělsku, dnes rozšířené ve většině hlavních chovatelských oblastí světa. Jeho rouno patří k nejjemnějším ze všech běžných plemen ovcí, jednotlivá vlákna jsou výrazně tenčí než u masných plemen nebo plemen chovaných na koberečnou vlnu. Právě tato jemnost je důvodem, proč se plemeno po staletí cíleně šlechtilo, obchodovalo s ním a chránilo se.

Merino je středně velké plemeno, bahnice i berani nesou husté rouno na většině těla. U mnoha linií se objevují volné kožní záhyby, zejména na krku, které zvětšují plochu pokrytou vlnou. Plemeno je otužilé a dobře se přizpůsobuje suchým pastvinám i kulturním loukám. Tato přizpůsobivost umožnila jeho rozšíření do Austrálie, Jižní Afriky, Jižní Ameriky a na západ Spojených států.

Povaha patří k praktickým přednostem plemene. Merino ovce jsou mírné, klidné a dobrosrdečné. Velká stáda se proto snáze shánějí, stříhají a zvládají v porovnání s plachejšími plemeny. Jsou to společenská zvířata, která se drží pohromadě ve skupině a při běžném ošetřování se rychle uklidní.

Pro koho se hodí

Merino se hodí chovatelům, jejichž hlavním zájmem je vlna, od komerčních chovatelů jemné vlny až po ruční přadleny hledající měkké vlákno. Odmění majitele, kteří zajistí pravidelné stříhání, kvalitní pastvu a soustavnou péči o parazity a paznehty. Klidná povaha je vhodná i pro drobné chovatele, pokud berou vážně těžší rouno a riziko myiázy (poškození larvami mušek).

Merino se vyvinulo ve Španělsku, kde se ve středověku chovala jemnovlnná stáda ve velkých počtech a přesouvala se na velké vzdálenosti za pastvou. Španělská jemná vlna se stala předním vývozním artiklem a stáda, která ji produkovala, byla řízena podle propracovaného systému sezonních přesunů mezi letními a zimními pastvinami.

Po dlouhou dobu byl vývoz plemenných zvířat ze Španělska přísně omezen, protože hodnota vlny závisela na tom, že nejlepší ovce zůstávaly v zemi. Toto omezení plemeno zároveň zviditelnilo a ztížilo jeho získání jinde v Evropě.

Od osmnáctého století se malé počty španělských ovcí vyvážely do dalších zemí, včetně částí Evropy a později i na jižní polokouli. Tato zakladatelská zvířata posloužila k vybudování nových národních stád. Zvláště Austrálie se stala významným centrem chovu merina a tamní výběr vytvořil linie vhodné pro suché pastviny a velkochovnou produkci vlny.

Chovatelé v různých oblastech postupem času vyšlechtili odlišné typy, které se liší velikostí těla, kožními záhyby i hmotností rouna, přičemž si zachovaly hlavní znak plemene: velmi jemnou vlnu. Merino zůstává dodnes základem produkce jemné vlny v mnoha zemích.

Merino má kompaktní tělo střední velikosti nesené na poměrně krátkých nohou, s hlubokým a hustým rounem, které pokrývá většinu zvířete. Vlna je bílá a jemně zvlněná, roste po těle, velké části nohou a často i po části tváře. Mnoho linií má volné kožní záhyby, nejnápadnější na krku, které zvětšují plochu pokrytou vlnou.

Rohatost se liší podle pohlaví a linie. Berani některých typů nesou velké spirálovité rohy, jiné jsou bezrohé; bahnice bývají bezrohé nebo mají jen malé růžky. Tvář je obvykle holá a světlá, místy částečně skrytá pod vlnou rostoucí kolem očí.

Osrstění a barvy

Hlavním rozlišovacím znakem je rouno. Merino vlna patří k nejjemnějším ze všech ovčích plemen, tenká vlákna jí dávají měkký omak. Rouno je husté a jednotné, s pravidelnou vlnitostí, která mu dodává pružnost. Standardní merino vlna je bílá, takže ji lze po zpracování obarvit do libovolné barvy. Silný nárůst vlny na tváři může u některých zvířat způsobit slepotu způsobenou vlnou, a proto řada chovatelů při výběru upřednostňuje zvířata s méně zarostlou tváří.

Merino je známé svou klidnou a mírnou povahou. Plemeno je vlídné a dobrosrdečné, zvířata se obvykle snáze ženou a ošetřují než neklidnější plemena. Tato vyrovnanost má význam ve velkých stádech, kde snadné shánění a klidné chování při stříhání šetří čas a snižují stres ovcí.

Merino ovce jsou silně společenská zvířata a upřednostňují pobyt ve skupině. Osamocená ovce je vystavena stresu, proto by ovce měly být chovány vždy s dalšími ovcemi. U známých ošetřovatelů se rychle uklidní a přijímají běžné úkony, jako je odčervování, úprava paznehtů a stříhání.

K lidem se plemeno nechová agresivně, i když berani rohatých linií vyžadují během plemenné sezony opatrné zacházení. Dobře snášejí soužití s jiným pastevním hospodářským zvířectvem a nejsou teritoriální. Hlídací zvířata, například psi, se u nich obvykle používají spíše k ochraně stáda před predátory než k usměrňování chování uvnitř stáda.

Merino vyžaduje důslednou péči zaměřenou na rouno a paznehty. Vlna přirozeně nepadá, stříhání je proto nezbytné. Husté rouno také zvyšuje náchylnost k myiáze (napadení larvami mušek) ve srovnání s hladkosrstými plemeny, a proto je hygiena v oblasti zadní části těla a včasné stříhání důležité po celý rok.

Úprava srsti

• Stříhejte alespoň jednou ročně; některá stáda se stříhají dvakrát podle podnebí a délky vlny.
• Mezi stříháním provádějte hygienický ostřih (odstranění vlny kolem zadní části a vemene), aby se omezilo hromadění trusu a riziko myiázy.
• Rouno pravidelně kontrolujte, zda nejeví známky napadení, zejména v teplém a vlhkém počasí.
• U silně zarostlých tváří sledujte slepotu způsobenou vlnou a v případě potřeby vlnu kolem očí zastřihněte.

Pohyb

• Zajistěte denní přístup na pastvu, aby se ovce mohly přirozeně pohybovat a spásat porost.
• Střídejte pastviny, aby se udržela kvalita krmiva a snížila zátěž parazity.
• Ponechte dostatek prostoru pro pohyb celého stáda najednou, protože merinové ovce se pohybují společně jako skupina.

Prostředí

Merino dobře snáší suchou, otevřenou krajinu a zvládá širokou škálu podnebí. Potřebuje čistou vodu, stín v horkém počasí a úkryt před studeným větrem a deštěm, zejména po ostřihu, kdy rouno již nezajišťuje tepelnou izolaci. Bezpečné oplocení a dobrá drenáž ve výbězích pomáhají předcházet potížím s paznehty.

Merino jako přežvýkavci jsou uzpůsobeni k životu na pastvě a jiném objemném krmivu. Kvalitní pastva pokrývá většinu jejich potřeb po většinu roku. Nároky na krmení stoupají v pozdní březosti a během laktace a v období sucha, kdy klesá kvalita pastvy. V těchto obdobích se používá seno, siláž nebo obilné doplňky, aby se pokryl nedostatek. Nezbytný je stálý přístup k čisté vodě, jejíž spotřeba roste s teplem a produkcí mléka.

Minerální rovnováha má význam jak pro zdraví, tak pro kvalitu vlny. Ovce na chudé nebo omezené pastvě mohou potřebovat doplňkové minerály, zvláště měď je třeba dávkovat opatrně, protože ovce jsou na její nadbytek citlivé.

Pamlsky a doplňky

Doplňky používejte s mírou a vždy jako doplněk objemného krmiva, nikoli jako jeho náhradu. Minerální liz nebo sypké minerály určené přímo pro ovce doplňují místní nedostatky. Náhlá změna na krmivo s vysokým obsahem obilí může způsobit trávicí potíže, jadrné krmivo je proto třeba zavádět postupně. Růst vlny i kvalita rouna se zlepšují při rovnoměrné, dostatečné výživě, nikoli při příležitostném bohatém krmení.

Merino jsou obecně otužilé ovce a přizpůsobují se náročnému podnebí. Při dobré péči se běžně dožívají 10 až 12 let, i když produktivní plemenný věk bývá kratší. Většina zdravotních potíží plemene pramení ze stejných zdrojů, které postihují ovce obecně: vnitřní parazité, onemocnění paznehtů a stavy spojené s rounem. Husté rouno merina zvyšuje zejména riziko myiázy a u některých zvířat i slepoty způsobené vlnou.

Preventivní péče

• Řiďte se plánem tlumení parazitů založeným na vyšetření trusu, nikoli plošným pravidelným odčervováním.
• Pravidelně kontrolujte a upravujte paznehty a udržujte výběhy suché.
• Provádějte hygienický ostřih a stříhání podle plánu, aby se omezilo riziko myiázy.
• Udržujte aktuální očkování proti klostridiovým onemocněním běžným ve vaší oblasti.
• Zajistěte vhodné minerály a vyhněte se nadbytku mědi.

Merino dosahuje plemenné dospělosti v prvním roce života, bahnice se však často připouštějí až po dostatečném dorůstu, nikoli v nejranějším možném věku. Mnoho linií merina se rozmnožuje sezonně, s načasováním připouštění tak, aby jehňata přišla na svět ve vhodném počasí. Berani se k bahnicím pouštějí na vymezené připouštěcí období a kondice bahnic v době připouštění výrazně ovlivňuje míru zabřeznutí.

Březost trvá přibližně pět měsíců. Bahnice merina nejčastěji rodí jedno jehně, dvojčata jsou méně obvyklá než u některých specializovaných masných plemen; míra plodnosti se liší podle linie, výživy a chovatelské péče. Bahnice jsou obecně pozorné matky a jehňata vstávají a začínají sát krátce po narození.

Odchov mláďat spočívá v ochraně novorozených jehňat před chladem a predátory, zajištění včasného příjmu mleziva a udržení dobré kondice bahnic během laktace. Jehňata se odstavují po několika měsících. V šlechtitelských programech se výběr vyvažuje mezi jemností a hmotností rouna na jedné straně a plodností, růstem a celkovou konstitucí na straně druhé, aby stádo zůstalo produktivní i otužilé.