Holandský beránek (Holland Lop)

Holandský beránek patří mezi nejmenší plemena králíků se svěšenýma ušima. Dospělí jedinci obvykle váží od 2 do 4 liber a uši jim visí podél hlavy, místo aby stály vzpřímeně. Plemeno spojuje kompaktní, svalnaté tělo, krátký plochý čenich a klidnou povahu. Právě tato kombinace ho řadí mezi oblíbená plemena pro domácnosti i pro začínající chovatele králíků.

Plemeno vzniklo v Nizozemsku křížením francouzských beranů s menšími plemeny králíků. Cílem bylo získat zvíře se svěšenýma ušima, ale v mnohem nižší váhové kategorii. Dnes patří holandský beránek k nejrozšířenějším plemenům chovaným jako domácí mazlíček, a to jak v domácnostech, tak na výstavách.

Povaha se liší jedinec od jedince, většina holandských beránků je ale popisována jako přátelská, mírná a hravá. Pokud jsou od mládí zvyklí na kontakt s člověkem, obvykle dobře snášejí manipulaci a dokážou si vytvořit silné pouto s tím, kdo se o ně stará.

Pro koho se hodí

Holandský beránek je vhodný pro chovatele, kteří chtějí malého, společenského králíka a dokážou mu denně věnovat pozornost a čas mimo klec. Díky své velikosti se dobře hodí i do menších bytů, přesto potřebuje prostor k pohybu a opatrné zacházení. V domácnostech s velmi malými dětmi by měl být kontakt vždy pod dohledem, protože králík této hmotnosti se může při hrubém zacházení nebo pádu zranit.

Historie holandského beránka sahá do Nizozemska, kde se chovatel Adriaan de Cock snažil vyšlechtit malého králíka se svěšenýma ušima. Cílem bylo zvíře velikosti vhodné pro chov v domácnosti, které by si zachovalo charakteristické visící uši většího francouzského berana, ale vážilo jen několik liber.

De Cock křížil francouzské berany s plemenem Netherland Dwarf (nizozemský zakrslík) a později přidal další chovný materiál, aby ustálil malou velikost společně se svěšenýma ušima. První generace neměly svěšené uši spolehlivě, ustálení tohoto znaku v kompaktním těle vyžadovalo opakované křížení po několik generací.

Plemeno bylo uznáno v Nizozemsku v roce 1964 tamní zastřešující chovatelskou organizací. Odtud se rozšířilo do dalších zemí a v 70. letech 20. století se dostalo i do Spojených států.

Americká asociace chovatelů králíků (American Rabbit Breeders Association) uznala holandského beránka v roce 1979. Od té doby se plemeno stalo jedním z nejoblíbenějších plemen chovaných jako domácí mazlíček i na výstavách, ceněné pro malou velikost a vyrovnanou povahu.

Holandský beránek má krátké, podsadité tělo, které působí těžším dojmem, než odpovídá jeho nízké hmotnosti. Hlava je široká, s krátkým plochým čenichem, uši visí po obou stranách hlavy těsně u tváří. Výrazný chrupavčitý útvar u kořene uší, někdy nazývaný korunka, pomáhá udržet tvar svěšených uší. Nohy jsou krátké a silné, celkový vzhled je oblý a nízko u země.

Srst a barvy

Srst je krátká a hustá, s měkkou texturou typu rollback, což znamená, že se po pohlazení proti srsti pomalu vrací zpět do původní polohy. Holandští beránci se vyskytují v široké škále barev a vzorů. K běžným skupinám patří jednobarevné odstíny, jako je černá, modrá, čokoládová a želvovinová, spolu se strakatými vzory, které kombinují bílou s druhou barvou. Barva očí obvykle odpovídá barvě srsti, tmavší oči mívají tmavě zbarvení jedinci, světlejší oči pak jedinci se zesvětlenou srstí nebo s červenýma očima.

Většina holandských beránků je klidná a společenská. Při pravidelné jemné manipulaci od mládí si obvykle zvyknou na braní do rukou a držení, přestože stejně jako všichni králíci dávají přednost tomu, mít nohy o něco opřené. Plemeno je zvídavé a hravé, mnoho jedinců si rádo hraje s hračkami, prolézá tunely a využívá čas mimo klec k průzkumu okolí.

V kruhu rodiny bývá dobře socializovaný holandský beránek mazlivý a často sám vyhledává pozornost. Chování vůči cizím lidem závisí na konkrétním jedinci a na způsobu přiblížení, náhlý pohyb nebo hlasitý zvuk může vylekat kteréhokoli králíka. S dalšími zvířaty v domácnosti může holandský beránek žít vedle klidných koček nebo psů, pokud seznamování probíhá pomalu a pod dohledem, a s dalším králíkem si může vytvořit silné pouto, pokud jsou oba jedinci kastrovaní. Povaha se může měnit s pohlavní dospělostí, kdy nekastrovaní králíci mohou projevovat teritoriální chování.

Úprava srsti

• Kartáčujte jednou týdně, abyste odstranili uvolněnou srst, během línání častěji.
• Pravidelně kontrolujte visící uši, zda se v nich nehromadí maz, nečistoty nebo nevzniká zápach.
• Drápky stříhejte přibližně každé 4 až 6 týdnů.
• Králíka nikdy nekoupejte ponořením do vody, znečištěnou srst raději omyjte lokálně, protože celková koupel způsobuje stres a může vést až k šoku.

Pohyb

• Zajistěte králíkovi alespoň 3 až 4 hodiny denně pod dohledem mimo klec.
• Nabídněte prostor zabezpečený proti okusu, kde má dost místa poskakovat, protahovat se a stavět se na zadní.
• Přidejte tunely, kartonové krabice a hračky na okusování, aby zůstal aktivní.
• Odstraňte nebo zakryjte elektrické kabely a chraňte lišty u podlahy, protože králíci rádi okusují.

Prostředí

Holandského beránka chovejte ve většině klimatických podmínek v interiéru. Plemeno snáší lépe chlad než horko a nad zhruba 85 F mu hrozí úpal. Umístěte klec mimo přímé slunce, průvan a hlučná místa a zajistěte úkryt, kam se může králík stáhnout.

Travní seno, například bojínkové nebo srhové, by mělo tvořit naprostou většinu stravy a být dostupné neustále. Seno podporuje trávení a pomáhá obrušovat neustále dorůstající zuby. Granule se podávají v malém odměřeném množství a denně se přidává čerstvá listová zelenina. Čerstvá voda musí být dostupná stále, ať už v misce, nebo v láhvi s napáječkou.

Pamlsky a doplňky stravy

Pamlsky používejte střídmě. Na odměnu při výcviku stačí malé kousky bezpečných bylin nebo tenký plátek ovoce. Králík na vyvážené stravě ze sena a zeleniny obvykle žádné doplňky stravy nepotřebuje, jejich podávání předem konzultujte s veterinářem. Mladé králíky převádějte z vojtěšky na travní seno postupně, jak dospívají, aby nedošlo k nadměrnému příjmu vápníku a přibývání na váze.

Při dobré péči se holandský beránek obvykle dožívá 7 až 12 let. Krátký plochý čenich a svěšené uši plemene s sebou nesou několik specifických zdravotních rizik. Zuby rostou průběžně po celý život, a proto může strava s nedostatkem sena vést k jejich přerůstání a bolestivým zubním potížím. Svěšené uši omezují proudění vzduchu ve zvukovodu, což zvyšuje riziko hromadění mazu a vzniku zánětu.

Preventivní péče

• Krmte neomezeným množstvím travního sena, které podporuje zuby i trávení.
• Plánujte pravidelné kontroly u veterináře se zkušeností s králíky.
• Zvažte kastraci nebo sterilizaci, které mohou snížit riziko některých nádorových onemocnění a omezit teritoriální chování.
• Udržujte klec čistou a suchou, aby se omezilo riziko infekce.
• Sledujte denní příjem potravy a množství trusu jako včasné varovné příznaky.

Holandského beránka ubytujte v interiéru, ve výběhu nebo velké kleci s dostatkem místa na několik skoků a na plné postavení se na zadní. Pevná podlaha chrání tlapky, drátěná podlaha totiž může způsobit bolestivé otlaky na patách. Dno vystelte měkkou, savou podestýlkou a zajistěte toaletu, úkryt, seno, vodu a hračky. Klec slouží jako základna, králík ale potřebuje i denní čas ve větším zabezpečeném prostoru.

Kontrolní seznam vybavení

• Klec nebo výběh s pevnou podlahou
• Toaleta s podestýlkou na bázi papíru
• Stojan na seno nebo velká zásoba sena
• Miska na vodu nebo láhev s napáječkou
• Uzavřený úkryt pro odpočinek
• Hračky na okusování a tunely
• Zabezpečený prostor na pohyb v blízkosti klece

Holandští beránci obvykle dosahují pohlavní dospělosti kolem 6 měsíců věku, zodpovědní chovatelé ale s párováním většinou čekají, dokud samice zcela nedoroste. Páření je krátké, samice je k ovulaci stimulována samotným pářením, nemá tedy pravidelný cyklus. Březost trvá přibližně 28 až 32 dní.

Vrhy jsou malé, obvykle po 2 až 5 mláďatech. Mláďata se rodí bez srsti a se zavřenýma očima, zcela závislá na hnízdě a mléce samice. Samice obvykle kojí jednou nebo dvakrát denně, takže pokud mláďata dlouho leží tiše v hromádce, je to normální stav a neznamená to zanedbávání. Oči se otevírají zhruba po 10 dnech a během několika týdnů začínají mláďata okusovat pevnou potravu.

Odstav probíhá typicky kolem 6 až 8 týdnů věku. Vzhledem ke kompaktnímu tělu a velké hlavě plemene může být rozmnožování rizikové, u některých linií se navíc objevuje kombinace takzvaného peanut genu, která není životaschopná. K rozmnožování je proto vhodné přistupovat s rozvahou, ideálně za konzultace se zkušenými chovateli nebo veterinářem.