Hanoverský kůň

Hanoverský kůň je německý teplokrevník vyšlechtěný pro jezdectví a soutěže. Řadí se mezi nejúspěšnější sportovní koně na světě a má dlouhou historii v drezuře, parkurovém skákání a všestrannosti na nejvyšší úrovni. Plemeno získalo své jméno podle oblasti Hannoveru v severním Německu, kde byla na počátku 18. století založena jeho plemenná kniha.

Hanoverský kůň spojuje velikost a sílu s klidnou a spolupracující povahou. Koně tohoto plemene jsou ceněni pro svou vyrovnanost a ochotu vyhovět; pro tyto vlastnosti se hodí jak pro profesionální jezdce, tak pro schopné amatéry. Kvalita pohybu je určujícím rysem: plemeno je vybíráno pro volný a pružný krok, klus a cval, které v drezuře dosahují dobrého hodnocení.

Moderní chov je řízen přísnými prohlídkami a výkonnostními zkouškami. Klisny a hřebci musí projít hodnocením, než jsou schváleni do plemenné knihy, takže stavba těla, chody a jezditelnost zůstávají napříč generacemi vyrovnané.

Pro koho je vhodný

Hanoverský kůň se hodí jezdcům, kteří hledají poslušného a atletického partnera pro soutěže nebo náročnou rekreační práci. Jeho klidná povaha jej činí shovívavějším než mnohá horkokrevná sportovní plemena, avšak jeho velikost a energie přesto vyžadují jezdce schopného dávat jasné a stálé pokyny. Méně vhodný je pro úplného začátečníka pracujícího bez instruktora.

Plemeno se datuje do roku 1735, kdy Jiří II., kurfiřt hannoverský a král Velké Británie, založil státní hřebčín v Celle v severním Německu. Hřebčín rozmístil schválené hřebce po celé oblasti, aby zemědělci mohli chovat silné a užitečné koně pro zemědělství, dopravu a armádu.

Raní hanoverští koně byli těžší zvířata stavěná pro tažnou práci a kavaleristickou službu. Během 18. a 19. století chovatelé přidali krev anglického plnokrevníka a další zušlechťující krev, aby vznikl lehčí a atletičtější kůň, přičemž zachovali sílu a zdravou povahu plemene.

Hanoverská plemenná kniha (Hannoveraner Verband) byla organizována roku 1888 ve Verdenu, které zůstává správním centrem plemene. Poté co obě světové války snížily poptávku po pracovních a vojenských koních, chovatelé přesměrovali svůj cíl k jezdeckému a sportovnímu koni.

V druhé polovině 20. století proměnil výběrový chov a výkonnostní zkoušky hanoverského koně ve špičkového sportovního teplokrevníka. Plemeno od té doby vyprodukovalo mnoho olympijských koní a mistrů světa v drezuře a parkurovém skákání.

Hanoverský kůň má vyváženou a atletickou stavbu, která působí zároveň mohutně i ušlechtile. Hlava je střední velikosti a výrazná, nasazená na dobře utvářeném a osvalném krku. Plec je dlouhá a šikmá, hřbet silný a záď široká a mohutná, což plemeni dodává pohon a nadnesení v pohybu. Končetiny jsou správné a dobře osvalené, s pevnými a tvrdými kopyty.

Srst a barvy

Většina hanoverských koní má jednolitou barvu, přičemž nejčastější jsou ryzák, hnědák, tmavý hnědák a vraník. Vyskytuje se také bělouš. Bílé odznaky na hlavě a končetinách jsou přípustné. Plemenná kniha historicky vylučovala strakaté barvy (pinto) a několik dalších vzorů z hlavního zápisu, takže většina zapsaných koní se objevuje v jedné základní barvě s omezeným množstvím bílé.

Povaha je jednou z největších předností plemene. Hanoverští koně jsou vedle atletických schopností šlechtěni pro klidnou a spolehlivou mysl a jezditelnost je bodovanou součástí zkoušek hřebců i klisen. Většina je vyrovnaná a ochotná, takže každodenní zacházení a výcvik probíhají snadno.

Se svými ošetřovateli si hanoverští koně vytvářejí stálé pracovní vztahy a dobře reagují na důsledné rutiny. Jsou inteligentní a novou práci rychle chápou, avšak tatáž inteligence znamená, že si všímají nespravedlivého či nedůsledného ježdění a reagují na ně. Vůči cizím lidem jsou obvykle spíše klidní než plaší.

Na pastvině a ve stáji se s ostatními koňmi obvykle dobře snášejí. Jejich energie je skutečná, ale zvladatelná: mají pohon potřebný pro sport bez ostré reaktivity, jaká se vyskytuje u mnoha horkokrevných plemen.

Hanoverští koně jsou odolní a nevyžadují náročnou péči, avšak jako velcí sportovní koně potřebují ke zdraví důsledné vedení. Nejvíce záleží na pravidelném pohybu, dobrém povrchu a pozornosti věnované končetinám a kopytům.

Čištění

• Kartáčujte několikrát týdně a během sezonního línání denně, aby srst a kůže zůstaly zdravé
• Denně vybírejte kopyta a kontrolujte, zda v nich nejsou kameny, hniloba střelky nebo trhliny
• Podle potřeby myjte a rozčesávejte hřívu a ocas
• Podle potřeby a po náročné práci koně vykoupejte a poté důkladně osušte
• Po jízdě prohlédněte tělo, zda nemá odřeniny, otoky nebo teplo v končetinách

Pohyb

• Zajistěte každodenní výběh do ohrady nebo na pastvinu
• Kombinujte výcvik pod sedlem s vyjížďkami a volným pohybem
• Kondici budujte postupně před náročnou drezurní nebo skokovou prací
• Zařazujte dny odpočinku, aby se omezila zátěž kloubů a šlach

Prostředí

Hanoverskému koni se nejlépe daří v čisté a dobře větrané stáji, s každodenním výběhem a přístupem k bezpečnému a rovnému povrchu k práci. Jako plemeno mírného pásu dobře snáší chlad, potřebuje však úkryt před větrem a vlhkem a stín a vodu v horku.

Jako všichni koně je i hanoverský kůň pasoucí se býložravec, jehož strava by měla být založena na objemové píci: pastvě, seně nebo senáži. Objemová píce by měla tvořit největší část denního příjmu, aby trávicí trakt pracoval normálně. Jadrná krmiva, jako obiloviny nebo krmné směsi, se přidávají podle toho, jak náročně kůň pracuje, přičemž koně v lehké kondici potřebují méně než koně v náročném tréninku. Krmte podle hmotnosti, nikoli podle odměrky, a jakoukoli změnu provádějte postupně.

Pamlsky a doplňky

Malé množství mrkve nebo jablka je s mírou vhodným pamlskem. Měl by být k dispozici solný nebo minerální liz a veterinář či hipologický odborník na výživu může doporučit doplňky, pokud rozbor píce ukáže nedostatky. Čistá a čerstvá voda musí být k dispozici po celou dobu, protože velký kůň může vypít výrazně přes 30 litrů denně.

Hanoverský kůň je odolné plemeno, jehož zdraví je zčásti udržováno přísnými chovatelskými prohlídkami, které prověřují stavbu těla a zdravotní stav. Při dobrém vedení se mnozí dožívají 25 až 30 let. Nejčastěji pozorovaná onemocnění souvisejí s nároky atletické práce a s velikostí koně spíše než s jedinou dědičnou vadou.

Preventivní péče

• Každoroční veterinární prohlídky a rutinní očkování
• Kontroly a úprava zubů, obvykle jednou až dvakrát ročně
• Návštěvy podkováře každých 6 až 8 týdnů kvůli úpravě nebo podkování
• Naplánovaný odčervovací program založený na počtu vajíček ve výkalech
• Kondiční příprava, která zvyšuje zátěž postupně, aby chránila klouby a šlachy

Cvičitelnost je určujícím rysem plemene a je formálně prověřována dříve, než jsou koně schváleni do chovu. Hanoverští koně se učí rychle, zapamatují si, co je naučeno, a obvykle chtějí pracovat s jezdcem, nikoli proti němu. Tato ochota odměňuje jasné a důsledné zacházení a je narušována tvrdými nebo nedůslednými metodami. Většina koní je obsedána jako tříletí nebo čtyřletí a pomalu rozvíjena směrem k jejich disciplíně.

Základy

1. Vybudujte klidnou práci ze země: vedení, stání a přijímání dotyku po celém těle
2. Naučte ustupování tlaku a základní hlasové povely z ruky nebo na lonži
3. Postupně zaveďte výstroj a jezdce v kontrolovaném prostoru
4. Budujte krok, klus a cval stálou, kupředu jdoucí a vyváženou prací
5. Jakmile jsou základy pevné, přidejte výcvik specifický pro disciplínu (drezurní obrazce nebo nízké gymnastické skoky)
6. Udržujte lekce krátké a končete dobrou reakcí, zvláště u mladých koní

Chov je jádrem hanoverského systému a dohlíží na něj plemenná kniha, aby udržela vyrovnanou stavbu těla, chody a povahu. Hřebci musí projít prohlídkou stavby těla a výkonnostní zkouškou, než jsou licencováni, a klisny jsou hodnoceny dříve, než mohou jejich hříbata vstoupit do hlavní plemenné knihy.

Klisny dosahují chovné zralosti v několika letech věku, ačkoli mnohé jsou před připuštěním drženy ve sportu. Po připuštění nebo umělé inseminaci trvá březost přibližně 11 měsíců a téměř vždy vede k jedinému hříběti. Dvojčata jsou u koní vzácná a obvykle nežádoucí.

Hříbata se obvykle odstavují kolem šesti měsíců. Mladí koně jsou pak odchováváni s výběhem a postupným zacházením a pod sedlo se obsedají teprve poté, co jejich tělo dospěje, obvykle ve třech letech nebo později.