Togenburská koza

Toggenburgská koza pochází z toggenburgského údolí v kantonu St. Gallen ve Švýcarsku. Patří k nejstarším známým plemenům dojných koz. Jde o středně velké plemeno; kozy obvykle váží přibližně 55 až 65 kilogramů a dosahují výšky kolem 70 až 80 centimetrů v kohoutku. Kozlové jsou větší a těžší.

Srst je krátká až středně dlouhá a sleduje pevně daný barevný vzor: základní barva těla od světle plavé po tmavě čokoládovou, doplněná bílými pruhy na obličeji, bílými dolními nohami a bílou kresbou kolem ocasu. Tato stálá kresba usnadňuje identifikaci tohoto plemene. U koz i kozlů se mohou vyskytovat krční lalůčky, drobné kožní výrůstky na krku; zvířata mohou být rohová nebo bezrohá.

Toggenburgské kozy jsou ceněny pro dlouhotrvající a vyrovnanou laktaci, nikoli pro rekordní vrcholové výnosy. Mléko má střední obsah tuku a hodí se ke konzumaci i ke zpracování na sýr. Jejich povaha je přívětivá, klidná, aktivní a bdělá; tato kombinace usnadňuje chov v malých provozech i při ručním dojení.

Komu se hodí

Toto plemeno vyhovuje chovatelům, kteří potřebují pravidelný přísun mléka po celou dobu laktace a jsou schopni zajistit každodenní kontakt se zvířaty, bezpečné oplocení a pravidelné dojení. Klidná a na člověka orientovaná povaha toggenburgských koz z nich činí přijatelnou volbu pro začínající chovatele koz i pro domácnosti s malým dojným stádem. Méně se hodí pro chovatele, kteří nemohou dojit dvakrát denně v průběhu laktace nebo postrádají bezpečné venkovní plochy.

Plemeno nese název podle toggenburgského regionu v kantonu St. Gallen v severovýchodním Švýcarsku. Bylo šlechtěno v údolích a horských pastvinách tohoto kraje, kde se dojné kozy chovaly pro potřeby domácnosti a farmy. Toggenburgská koza bývá uváděna jako jedno z nejstarších známých plemen dojných koz; selekce zaměřená na mléčnost je ve Švýcarsku doložena ještě před rozšířením formálních plemenných knih.

Švýcarští chovatelé udržovali barevný vzor i mléčnou konstituci po generace a vypěstovali tak snadno rozpoznatelné a uniformní zvíře. Organizovaná evidence chovu hospodářských zvířat se v Evropě rozšiřovala v průběhu devatenáctého a začátku dvacátého století; toggenburgská koza byla v té době zapsána do raných plemenných knih koz.

Od konce devatenáctého a začátku dvacátého století bylo toto plemeno vyvezeno ze Švýcarska do dalších zemí. Toggenburgské kozy se dostaly do Velké Británie, kde britští chovatelé vyvinuli příbuzné plemeno British Toggenburg, a byly odeslány také do Severní Ameriky a dalších regionů pro dojení a křížení.

Dnes je toggenburgská koza chována na celém světě jako dojné plemeno a ve šlechtitelských programech se používá jako základ pro zlepšování místních stád. Dlouhá tradice selekce na mléčnost a stabilní typ jsou hlavními důvody, proč si toto plemeno zachovává místo v malochovu i na mlékárenských farmách.

Toggenburgská koza má rovnou hřbetní linii, hluboké tělo a úhlový, štíhlý rámec typický pro dojné kozy. Hlava je jemná s vzpřímenýma ušima a přímým až mírně prohnutým profilem nosu. Zvířata mohou být rohová nebo bezrohá a mnohá nosí krční lalůčky. Vemeno produktivní kozy je dobře upnuté a prostorné.

Srst a zbarvení

Určujícím znakem je barevný vzor. Tělo má jednobarevné zbarvení pohybující se mezi světle plavou a tmavě čokoládovou hnědou. Na tomto základním zbarvení se vyskytuje pevná bílá kresba: dva pruhy běžící po obličeji od oblasti nad každým okem k nozdrám, bílé dolní části noh pod koleny a skočnými klouby, bílá kresba na obou stranách ocasu a bílá uvnitř uší. Barevný vzor je pevně daný; zvíře bez těchto pruhů a bílých odznakových míst není pro toto plemeno považováno za standardní. V chladnějším podnebí může být srst delší a některé linie mají výraznější srst podél zadních noh a hřbetu.

Toggenburgská koza je známá vyrovnanou povahou a přirozenou orientací na člověka. Zvířata jsou zpravidla přátelská k osobám, s nimiž jsou v pravidelném kontaktu, a snášejí každodenní manipulaci spojenou s dojením. Plemeno je aktivní a zvídavé; kozy prozkoumávají svůj výběh, testují oplocení a jsou ostražité vůči změnám v okolí.

K rodinným příslušníkům a pravidelným ošetřovatelům se toggenburgské kozy chovají přístupně; jednoduše se vedou, ovládají a dojí. K cizím osobám bývají zpočátku spíše pozorné než plašivé nebo agresivní a uklidní se, jakmile je s nimi zacházeno klidně. Jako stádová zvířata potřebují společnost dalších koz; koza chovaná osamoceně bývá vystavena stresu a hlučí.

S ostatním hospodářským zvířectvem je toto plemeno zpravidla mírumilovné, ačkoli kozy si v rámci stáda vytváří hierarchii a při jejím ustavování se trkají. Rohová zvířata mohou poranit ostatní kusy i ošetřovatele, proto je třeba věnovat pozornost prostoru ve stáji, rozhodování o odroháčení a konstrukci krmítek. Toggenburgské kozy jsou středně hlasité; volají při krmení nebo při oddělení od stáda.

Péče o srst

• Kopyta zkracujte každých 6 až 8 týdnů, aby se zabránilo přerůstání a kulhání.
• Pravidelně rozčesávejte srst, odstraňujte nečistoty a volnou srst a zároveň kontrolujte stav kůže.
• Kontrolujte výskyt vnějších parazitů, jako jsou vši a zákožky, zvláště v zimě pod srstí.
• Udržujte vemeno čisté a denně ho v průběhu laktace kontrolujte z hlediska horka, otoku nebo poranění.

Pohyb a výběh

• Zajistěte každodenní přístup na pastvinu nebo výběhový dvůr pro pastvu a pohyb.
• Nabídněte šplhací prvky, jako jsou pařezy, kameny nebo plošiny; toto plemeno je ochotně využívá.
• Kde je to možné, umožněte kozám přístup ke keřům a hrubší vegetaci; kozy přirozeně spásají keřové patro i travní porost.

Prostředí

Toggenburgská koza pochází z alpského klimatu a dobře snáší chlad, pokud je chována v suchu; špatně se naopak přizpůsobuje trvalé vlhkosti a průvanu. Zajistěte čistý, suchý, dobře větraný přístřešek s hlubokým podestlím a ochranou před deštěm a větrem. Oplocení musí být pevné a dostatečně vysoké, aby zadrželo aktivní šplhavce; brány a krmítka by měla být konstruována tak, aby kozy nepronikly. Každému zvířeti dejte dostatek prostoru pro pohyb, lehnutí a příjem krmiva bez přeplnění a udržujte stádo pohromadě, protože toto plemeno je výrazně stádové.

Základem krmné dávky toggenburgské kozy je objemné krmivo: kvalitní seno, pastvina a keřové patro. Dojná koza v laktaci potřebuje navíc jadrné krmivo k pokrytí energetických a bílkovinných nároků dojivosti; jeho dávka se řídí výnosy mléka a tělesnou kondicí. Poskytněte volně přístupnou sypnou minerální směs pro kozy a nepřetržitý přístup k čisté čerstvé vodě, protože produkce mléka závisí na dostatečném příjmu vody. Jakoukoli změnu krmné dávky provádějte postupně v průběhu několika dní, aby se ochránila funkce bachoru.

Pochoutky a doplňky

Malé množství zeleniny a keřového patra bezpečného pro kozy lze podávat jako pochoutky, ale jejich podíl musí zůstat výrazně pod základem tvořeným objemným a jadernými krmivy. V oblastech s nedostatkem mědi nebo selenu v půdě může být nutná suplementace; její rozsah by měl vycházet z veterinárního nebo regionálního doporučení, nikoli z odhadu, protože oba prvky jsou v nadbytku toxické.

Toggenburgská koza je odolné plemeno, které se dobře přizpůsobuje chladnějšímu klimatu. Při správném managementu se jedinci běžně dožívají 12 až 18 let, ačkoli produktivní období dojivosti bývá kratší než celková délka života. Většina zdravotních problémů v tomto plemeni jsou obecná rizika typická pro dojné kozy, nikoli vady specifické pro toto plemeno, takže pravidelná péče o stádo zůstává hlavním ochranným nástrojem.

Preventivní péče

• Dodržujte vakcinační program a plán antiparazitárních ošetření odpovídající podmínkám v daném regionu.
• Provádějte vyšetření počtu vajíček v trusu jako podklad pro antiparazitární léčbu a ke zpomalení vzniku rezistence.
• Pravidelně ořezávejte kopyta a udržujte podestlí suché, aby se zabránilo hnilobě kopyt.
• Podávejte vyváženou minerální směs pro kozy a kontrolujte zásobenost mědí a selenem.
• Sledujte vemeno a mléko každý den po celou dobu laktace.

Toggenburgské kozy dosahují pohlavní dospělosti v průběhu prvního roku, avšak k připouštění se přistupuje až po dosažení dostatečné velikosti a tělesné kondice, nikoli při prvních říjích. V mírném klimatu jde o sezónní plemenice: říje nastávají v chladnějších měsících podzimu a zimy s cyklem opakujícím se přibližně každých 21 dní.

Po připuštění trvá březost přibližně 145 až 155 dní, tedy blízko pěti měsícům. V jednom vrhu se nejčastěji rodí jedno až tři kůzlata; dvojčata jsou u dobře vedených koz běžná. Kození obvykle proběhne bez zásahu, avšak koza by měla být sledována a ošetřovatelé by měli být připraveni pomoci při komplikovaném porodu.

Novorozená kůzlata musejí přijmout mlezivo v prvních hodinách života pro získání pasivní imunity. Kůzlata mohou sát matku, nebo jsou odchovávána na kbelíku, aby bylo možné mléko kozy odebírat k dalšímu zpracování; tento postup je v dojných stádech běžný. Kůzlata se zpravidla odstavují ve věku přibližně 8 až 12 týdnů, jakmile spolehlivě přijímají pevnou potravu a jadrné krmivo.