Pygora

Pygora je malá vláknitá koza pocházející ze Spojených států. Vznikla křížením pygmejské kozy s angorskou kozou, dvou plemen vybraných pro jejich rozdílné přednosti. Pygmejská koza přispívá kompaktní stavbou těla a vyrovnanou, přátelskou povahou. Angorská koza přináší dlouhý, lesklý mohér. Výsledkem je zvíře vhodné pro chov na malé ploše, které přesto produkuje rouno hodné zpracování.

Pygory jsou chovány především pro vlákno, které ruční spřadači a tvůrci textilií oceňují pro jemnost a rozmanitost. Každý jedinec může nést jedno ze tří typů rouna, od jemného vlákna blízkého kašmíru až po kudrnaté prameny připomínající mohér, přičemž mnoho zvířat se pohybuje mezi těmito krajnostmi. Protože je plemeno malé a vyrovnané, hodí se i pro chovatele, kteří chtějí kozy spíše jako společníky než pro komerční chov.

Dospělé pygory stojí nízko nad zemí a váží podstatně méně než dojná nebo masná plemena. Ošetřování, stříhání i přeprava jsou proto snazší než u velkých koz. Jde o společenská stádní zvířata, která by nikdy neměla být chována osamoceně.

Komu se hodí

Pygora se hodí pro ruční spřadače, hobby producenty vláken a drobné chovatele s omezenou plochou. Klidná povaha umožňuje chov v rodinách s dětmi za předpokladu, že krmení a oplocení zajišťuje dospělá osoba. Kdo chce chovat jedinou kozu jako mazlíčka, musí počítat s tím, že jsou nezbytné alespoň dvě kozy, protože solitérní zvíře trpí stresem.

Pygora je mladé plemeno s doloženým americkým původem. Bylo vyšlechtěno v Oregonu na počátku 80. let 20. století Katharine Jorgensenovou, která si kladla za cíl spojit malou postavu pygmejské kozy s rounem kozy angorské. Záměrem bylo vytvoření kozy, s níž by jednotlivý chovatel zvládl ošetřování i stříhání doma a zároveň sklízel dostatečné množství vlákna.

Obě rodičovská plemena měla před tímto křížením svou vlastní dlouhou historii. Angorská koza, chovaná pro mohér, má původ v oblasti Ankary na území dnešního Turecka a do Spojených států byla dovezena v devatenáctém století. Pygmejská koza pochází z malých západoafrických koz přivezených do Severní Ameriky, kde se prosadila jako odolné a kompaktní zvíře.

Jejich kombinací Jorgensenová získala potomky s jemnějším a měkčím rounem, než jaké nese sama angorská koza, na těle velikosti pygmejské kozy. Zájem mezi milovníky textilních vláken rostl a v roce 1987 byl za účelem registrace zvířat a stanovení plemenného standardu založen Svaz chovatelů pygory (Pygora Breeders Association).

Standard omezuje podíl pygmejského a angorského předka u registrovaného jedince. Toto omezení udržuje plemeno v definovaném rámci a brání jeho návratu k jednomu z rodičovských plemen. Pygora je dnes nejrozšířenější ve Spojených státech a chovají ji především ruční spřadači a malé farmy zaměřené na produkci vláken.

Pygora je malá, souměrně stavěná koza s širokým čenichem, vzpřímenýma nebo mírně dozadu nasazenýma ušima a robustním tělesným rámcem zděděným po pygmejském předkovi. Rohy mohou mít obě pohlaví, ačkoli řadě zvířat jsou odstraněny v kůzlečím věku. Nejnápadnějším znakem je rouno, které pokrývá většinu těla a před stříháním může být velmi husté.

Rouno a zbarvení

Rouno pygory se dělí do tří typů. Typ A je dlouhý a lesklý s kučerami nebo spirálami, nejblíže angorskému mohéru. Typ C je krátký, jemný a hřejivý, nejblíže kašmíru. Typ B je přechodná směs vykazující znaky obou krajních typů. Vlákno je ceněno pro jemnost a dobře přijímá barvivo.

Zbarvení zahrnuje bílou, černou, hnědou, šedou a různé smíšené a stínované vzory. Bílé rouno je časté, protože se snadno barví, avšak barevné pygory jsou chovány také pro přirozené, nebarvené vlákno. Většina zvířat se stříhá dvakrát ročně, dříve než rouno začne přirozeně vypadávat.

Pygora má pověst jedné z vyrovnanějších vláknových koz. Většina zvířat je přátelská k lidem, klidná při ošetřování a zvídavá bez nátlaku. Mnozí jedinci si vytvářejí úzký vztah s osobou, která je krmí a pečuje o ně, a tu pak sledují po ohradě.

V kontaktu s členy rodiny, včetně dětí, se pygory zpravidla chovají klidně, ačkoli přítomnost rohů vyžaduje dozor nad malými dětmi. K cizím lidem jsou zpočátku opatrné a uvolní se, jakmile si na ně zvyknou. Ve skupině jsou společenské a v malém stádě si uspořádají hierarchii bez větších konfliktů.

Jsou hravé, zejména v kůzlečím věku, a rády šplhají na klády, pařezy nebo nízké plošiny. Hlasový projev je střídmý. Ozvou se v době krmení nebo při oddělení od stáda, nepatří však mezi zvířata, která hlasí neustále. Nudící se nebo osamělá pygora může být vystresovaná a hlučná, takže společnost a přiměřené obohacení prostředí napomáhají její pohodě.

Protože je pygora vláknovým plemenem, tvoří péče o srst větší část rutinní práce než u většiny koz. Rouno se může plstit a zachycovat nečistoty, takže vyžaduje průběžnou pozornost po celou dobu růstu i stříhání přibližně dvakrát ročně.

Úprava srsti

• Rouno pravidelně česejte nebo prohledávejte, aby se odstranilo seno, bodláky a zamotaná vlákna
• Stříhejte přibližně dvakrát ročně, před jarním a podzimním přirozeným línáním
• Stříhejte paznehty každých 6 až 8 týdnů
• Při úpravě srsti kontrolujte kůži a rouno na přítomnost vší nebo roztočů
• Udržujte rouno suché, protože vlhká, splstěná vlákna ztrácejí hodnotu a mohou dráždět kůži

Pohyb

• Poskytujte každodenní přístup do oploceného výběhu nebo na pastvinu pro pohyb a pastvu
• Nabídněte klády, pařezy nebo pevné plošiny ke šplhání
• Chovejte vždy alespoň dvě kozy, aby mohly vzájemně interagovat a zůstávaly aktivní
• Vyhněte se dlouhodobému zavírání koz do malých kotců

Pygory potřebují pevné oplocení, protože kozy testují hranice a dokáží se protáhnout mezerami. Potřebují suché, bezprůvanové ustájení na noc a v nepříznivém počasí s čistou podestýlkou. Chlad v plném rouně snášejí poměrně dobře, avšak je třeba je chránit před dlouhotrvajícím deštěm a větrem, zejména krátce po stříhání, kdy mají jen minimální tepelnou izolaci.

Pygora je spásavé zvíře, které se nejlépe daří na pícninné krmné dávce. Pastvina, listí, keře a kvalitní travní seno by měly tvořit základ výživy. Kozy jsou selektivní konzumenti a při volné pastvě vybírají nejvýživnější rostliny. Čistá voda musí být k dispozici neustále a volně k odebrání by měla být nabídnuta sypká minerální směs určená pro kozy, která zajistí přísun mědi a dalších potřebných živin.

Pochoutky a doplňky stravy

Malé množství mrkve, jablka nebo jiných vhodných plodin lze příležitostně podávat jako pamlsek, avšak tyto potraviny by měly zůstat jen okrajovou složkou krmné dávky. Překrmování jadrovým krmivem vede k obezitě a trávicím obtížím. Volnou kozí minerální směs a v některých oblastech doplněk selenu může doporučit místní veterinář na základě podmínek konkrétní lokality.

Pygora je obecně odolné plemeno s typickou délkou života 12 až 15 let při odpovídající péči. Většina zdravotních problémů je shodná s těmi, které postihují kozy obecně, a lze je z velké části zvládnout rutinní péčí, kontrolou parazitů a správnou výživou. Malá postava usnadňuje manipulaci a vyšetření ve srovnání s velkými plemeny.

Preventivní péče

• Pravidelně navštěvujte veterináře a dodržujte místní vakcinační plán
• Sledujte výskyt parazitů a léčte podle potřeby, nikoli podle pevného kalendáře
• Stříhejte paznehty každých 6 až 8 týdnů
• Podávejte kozí minerály k prevenci nutričních deficiencí
• Nová zvířata před zařazením do stáda karantenizujte

Pygory dosahují pohlavní dospělosti brzy a kozy mohou vrhnout kůzlata již v prvním roce života, ačkoli mnoho chovatelů čeká, až je koza plně vzrostlá, než ji poprvé zapustí. Připouštění se zpravidla načasuje tak, aby kůzlata přicházela na svět za příznivějšího počasí. Březost trvá přibližně pět měsíců, po nichž koza obvykle porodí jedno nebo dvě kůzlata; dvojčata jsou běžná.

Novorozená kůzlata jsou malá a čilá a měla by sát co nejdříve po porodu, aby přijala mlezivo. Kozy jsou zpravidla pečlivé matky. Kůzlata začínají okusovat pastvinu v průběhu několika týdnů a bývají odstavena přibližně ve dvou až třech měsících. Registrovaná plemenitba se řídí plemenným standardem, který omezuje podíl pygmejského a angorského předka tak, aby potomci zůstali uznáni jako pygory.

Protože mohou nést rohy obě pohlaví a nekastrovaní kozlové mají výrazný pach, chovatelé tomu přizpůsobují ustájení i manipulaci. Mnoho chovatelů kastruje samce neurčené k plemenitbě, protože vykastrovaní kozlové produkují výborné rouno a jsou klidnými vláknovými zvířaty nebo společníky.