Núbijská koza

Nubijská koza, označovaná také jako anglo-nubijská, je velké dojné plemeno vyšlechtěné v Anglii v průběhu druhé poloviny 19. století. Patří k nejrozšířenějším dojným plemenům na světě a je ceněna pro mléko s vyšším obsahem mléčného tuku, než jaký dosahuje většina ostatních dojných plemen koz. Plemeno je snadno rozpoznatelné díky dvěma charakteristickým znakům: dlouhým, širokým ušnicím visícím hluboko pod linii tlamy a výrazně konvexnímu profilu obličeje, tradičně označovanému jako římský nos.

Nubijské kozy jsou přátelská a na člověka orientovaná zvířata. Vyhledávají kontakt s chovateli, sledují je po pastvině a reagují na pozornost. Plemeno je zároveň známé svou hlasitostí: jednotlivá zvířata se hlasitě ozývají, jsou-li hladová, oddělena od stáda nebo prostě hledají-li interakci. Tato vlastnost je pro mnoho chovatelů zábavná, avšak v zástavbě může být zdrojem obtíží.

Jako duální plemeno produkuje nubijská koza střední objem mléka s vysokým obsahem mléčného tuku, což ji předurčuje ke zpracování na sýry a mýdla stejně jako k přímé spotřebě. Kozy dosahují značné výšky, kozlíci jsou výrazně větší než kozy. Plemeno se dobře přizpůsobuje teplejším klimatům, což bývá přisuzováno jeho částečnému tropickému původu.

Pro koho se nubijská koza hodí

Nubijská koza se hodí chovatelům, kteří hledají produktivní dojné plemeno se společenskou povahou a nevadí jim hlasité zvíře. Mléko s vysokým obsahem mléčného tuku ocení výrobci domácích sýrů a mýdel. Plemeno snáší teplo lépe než mnoho jiných dojných koz, takže je praktickou volbou v teplejších oblastech. Chovatelé žijící v hustě osídlených lokalitách by měli před pořízením zvážit hlučnost tohoto plemene.

Plemeno vzniklo v Anglii v průběhu 19. století. Britští chovatelé koz křížili domácí kozy s kozly dováženými přes přístavy v rámci obchodu se severní Afrikou, Blízkým východem a Indií. Dovezená zvířata nesla charakteristické povislé ušnice a konvexní nos, které si potomci zachovali dodnes.

Název odráží smíšený původ: označení nubijský odkazuje na oblast severovýchodní Afriky, avšak dnešní podoba plemene byla sestavena a standardizována v Británii, nikoli v jediné zdrojové zemi. Aby se britský kříženec odlišil od původního dovezeného materiálu, byl mu přiřazen oficiální název anglo-nubijská koza.

Definovaný standard byl v Anglii ustaven počátkem 20. století; chovatelé v něm zachytili dlouhouché, římskosnosé zevnějšek a dojný účel, jež standard vymezují. Z Británie se plemeno postupně rozšířilo do dalších zemí, kde bylo ceněno jak pro kvalitu mléka, tak pro odolnost vůči teplu.

V Severní Americe se nubijská koza stala jedním z nejpopulárnějších dojných plemen, zapsaným u hlavních chovatelských sdružení. Chová se na malých farmách i na větších dojnicích díky kombinaci mléka s vysokým obsahem mléčného tuku, výrazného tělesného rámce a přizpůsobivosti různým klimatickým podmínkám.

Nubijská koza má velký, vzpřímený tělesný rámec s dlouhým trupem a jemnou kostrou vzhledem ke své velikosti. Dvěma určujícími znaky jsou ušnice a profil hlavy. Ušnice jsou dlouhé a široké, přiléhají k hlavě a spouštějí se pod úroveň tlamy. Profil obličeje je výrazně konvexní, typický pro plemeno. Obě pohlaví mohou mít rohy nebo být přirozeně bezroze; hospodářská zvířata jsou obvykle v prvních dnech života odrohovávána.

Srst a zbarvení

Srst je krátká a přiléhá k tělu, což přispívá k snášenlivosti plemene v teplém počasí. Standard nestanovuje žádné zbarvení, takže nubijské kozy se vyskytují v širokém spektru odstínů a kreseb. Časté jsou jednobarevná černá, rudá a žlutohnědá, stejně jako skvrnité a roané vzory nebo kombinace jako černohnědá. Kůže i krátká srst vyžadují minimální grooming, avšak dlouhé ušnice je třeba pravidelně kontrolovat z hlediska čistoty a přítomnosti parazitů.

Nubijské kozy jsou společenské a navazují pevný vztah s lidmi, kteří se o ně starají. Ze své podstaty jsou zvídavé, zkoumají nové předměty a vyhledávají kontakt s ošetřovateli. Ve stádě se obvykle chovají klidně, vycházejí dobře s ostatními kozami a zpravidla bez problémů přijmou i jiný hospodářský dobytek, jako jsou ovce nebo drůbež, pokud jsou společně chováni od mládí.

K rodinným příslušníkům je plemeno jemné a shovívavé, proto se běžně chová na malých farmách a v rámci dětských projektů pod dohledem dospělých. K cizím lidem se nubijské kozy chovají spíše se zvědavostí než strachem, přestože určité adaptační období pomáhá. Jako stádová zvířata prospívají nejlépe v přítomnosti alespoň jednoho dalšího jedince téhož druhu a při izolaci trpí stresem, projevujícím se zvýšenou hlučností.

Vlastností, která toto plemeno nejvýrazněji charakterizuje, je hlas. Nubijské kozy jsou hlasité a vytrvalé v projevu. Volají, jsou-li hladové, v říji, odděleny od stáda nebo prostě hledají-li kontakt. Budoucí chovatelé v obytných oblastech by si tuto skutečnost měli uvědomit před pořízením zvířat.

Krátká srst minimalizuje nároky na grooming, avšak plemeno stále vyžaduje pravidelnou péči zaměřenou na zdraví, zejména stříhání paznehtů a kontrolu ušnic. Jako všechny kozy jsou i nubijské závislé na společnosti, prostoru k pohybu a ochraně před povětrnostními vlivy a predátory.

Grooming

• Příležitostně kartáčujte srst, odstraňujte uvolněné chlupy a kontrolujte kůži na přítomnost parazitů
• Stříhejte paznehty každých 6 až 8 týdnů, aby se předešlo přerůstání a kulhání
• Pravidelně kontrolujte dlouhé ušnice: zda nejsou znečištěné, napadené roztoči nebo poraněné
• Udržujte srst v suchu; při dlouhodobé vlhkosti krátká srst vodu špatně odpuzuje

Pohyb a výběh

• Zajistěte denní přístup na pastvinu nebo do prostoru s vegetací k pohybu a spásání
• Nabídněte objekty pro šplhání, jako jsou pařezy, kameny nebo plošiny
• Za příznivého počasí umožněte alespoň několik hodin pohybu venku

Prostředí

Nubijské kozy potřebují pevné oplocení, protože kozy hranice oplocení zkoušejí a z chabě zabezpečených výběhů unikají. Suchý přístřešek bez průvanu je chrání před deštěm, větrem a extrémním chladem; v létě je nezbytný stín a dostatečné větrání. Plemeno snáší teplo lépe než mnoho jiných dojných koz, ale přesto vyžaduje nepřetržitý přístup k čisté vodě. Kozy chovejte ve skupinách, ne osamoceně.

Základem výživy nubijské kozy je objemné krmivo. Kvalitní seno, pastvina a větvičková pastva by měly tvořit převážnou část denní dávky. Kozy jsou přirozené okusovačky a dávají přednost keřům, listí a plevelům před travou samotnou. Dojné kozy a rostoucí kůzlata mají vyšší nároky na energii a bílkoviny a zpravidla dostávají vedle objemného krmiva také jadrné krmivo. Náhlé změny krmné dávky je třeba se vyhnout, protože kozy mají citlivý trávicí systém.

Pamlsky a doplňky

Zajistěte volný přístup k volným minerálům upraveným pro kozy, protože kozy mají specifické nároky na měď, které ovčí minerály nesplňují. Čistá voda musí být k dispozici nepřetržitě, zejména u dojných koz. Pamlsky v podobě malého množství ovoce a zeleniny lze podávat střídmě, nikdy by však neměly nahrazovat objemné krmivo.

Nubijské kozy jsou robustní zvířata a při dobré péči se běžně dožívají 12 až 18 let. Většina zdravotních problémů u tohoto plemene je shodná s těmi, které postihují dojné kozy obecně: vnitřní paraziti, onemocnění paznehtů a omezený počet chronických infekčních chorob, na něž odpovědní chovatelé svá zvířata testují. Odolnost vůči teplu je silnou stránkou plemene, avšak i přesto vyžaduje antiparazitární opatření, vakcinaci a pravidelné ošetřování paznehtů.

Preventivní péče

• Pravidelně provádějte vyšetření trusu na vajíčka parazitů a odčervujte na základě výsledků, nikoli plošně
• Stříhejte paznehty každých 6 až 8 týdnů
• Vakcinujte proti klostridiovým onemocněním a tetanu (CDT) na doporučení veterinárního lékaře
• Nakupujte zvířata ze stád testovaných na KAE, CL a Johnovu chorobu
• Podávejte minerály určené pro kozy k pokrytí potřeby mědi

Nubijské kozy dosahují pohlavní dospělosti přibližně v sedmi až deseti měsících, mnoho chovatelů však vyčká, dokud koza nedosáhne hmotnosti přibližně 30 až 35 kg a není dostatečně vyvinutá, než ji poprvé napáří. Na rozdíl od některých dojných plemen jsou nubijské kozy schopny cyklit po delší část roku a v některých klimatech se páří téměř celoročně, což umožňuje flexibilní plánování kození a výroby mléka.

Březost trvá přibližně 150 dní, tedy zhruba pět měsíců. Nejčastějším výsledkem jsou dvojčata, přičemž se rodí také jedináčci a trojčata. Kozy jsou zpravidla pečlivé matky a ve většině případů rodí bez asistence, přestože prvičky by měly být sledovány.

Kůzlata lze ponechat u matky nebo je po narození odebrat a odchovat na tepelně ošetřeném kolostru a mléce; tuto praxi využívají některé dojírny ke kontrole šíření onemocnění, například KAE. Kůzlata se obvykle odrohovávají v průběhu prvních dvou týdnů, pokud jsou požadována zvířata bez rohů. Odstav probíhá zpravidla okolo 8. až 12. týdne věku. Kozlíci musí být chováni odděleně od koz mimo plánované přikrytí, protože v době říje výrazně zapáchají.