Angorská koza

Angorská koza je středně velká koza chovaná především pro mohér, měkké a lesklé vlákno vyrůstající po celém těle zvířete. Pochází z angorské oblasti Turecka, z okolí dnešní Ankary, podle níž nese plemeno své jméno. Každé zvíře nese hustý plášť z dlouhých, spirálově stočených loků, které se stříhají, nikoliv shazují línáním.

Na rozdíl od koz chovaných pro mléko nebo maso bylo toto plemeno po staletí šlechtěno za jediným účelem: produkcí vlákna. Rouno roste nepřetržitě a zpravidla se stříhá dvakrát ročně. Dospělá zvířata jsou jemně kostnatá a lehčí než mnohá jiná plemena koz podobné výšky, přičemž valná část jejich viditelné hmoty pochází právě z rouna.

Povaha plemene je klidná a nenáročná. Angorské kozy bývají ve vztahu k ošetřovatelům spíše rezervované a tišší než dojná plemena, což vyhovuje chovatelům hledajícím zvladatelné vláknotvorné zvíře. Plemeno však není tak odolné jako kozy masné nebo dojné a vyžaduje více přístřeší a pečlivější management, zejména v období kolem stříže.

Pro koho je toto plemeno vhodné

Angorská koza se hodí pro chovatele, kteří chtějí produkovat vlákno a jsou schopni zajistit stříž dvakrát ročně i zvýšené nároky na přístřeší. Není vhodná pro ty, kdo hledají kozu pro mléko nebo maso, ani pro chov s minimálními vstupy, protože ostříhané angorské kozy jsou citlivé na chlad a vlhko a kůzlata jsou křehčí než u odolnějších plemen. Největší přínos z chovu tohoto plemene mají majitelé se zájmem o zpracování vlákna nebo provozovatelé menší produkce mohéru.

Angorská koza dostala jméno podle angorské oblasti Turecka, tedy regionu obklopujícího město dnes zvané Ankara. Plemeno je zde chováno pro mohérové rouno po mnoho staletí a po dlouhou dobu osmanské úřady omezovaly vývoz plemenného materiálu, aby ochránily místní obchod s mohérem.

V průběhu 19. století byly angorské kozy vyvezeny mimo Turecko a etablovaly se v několika dalších zemích. Jižní Afrika přijala angorské kozy v polovině devatenáctého století a vybudovala rozsáhlé mohérové odvětví. Spojené státy dovezly angorské kozy přibližně ve stejném období a Texas se stal centrem americké produkce mohéru, neboť tamní suché podnebí tomuto plemeni vyhovuje.

Angorské kozy se rozšířily i do Austrálie, přičemž Jižní Afrika, Spojené státy a Turecko patřily historicky k předním producentům mohéru. Chovatelé v každé zemi selektovali na hmotnost, jemnost a hustotu rouna a postupně zvyšovali množství vlákna, které jedno zvíře dokáže poskytnout.

V průběhu dvacátého století zůstalo toto plemeno specializovaným vláknotvorným zvířetem. Poptávka po mohéru stoupala a klesala v závislosti na módních trendech a situaci na textilních trzích a stavy angorských koz se podle toho měnily, avšak plemeno si zachovalo svůj charakteristický znak: plné, spirálově stočené rouno pokrývající celé tělo.

Nejnápadnějším znakem angorské kozy je rouno: dlouhé, lesklé mohérové loky pokrývající tělo, nohy a velkou část hlavy a obličeje. Vlákno visí v těsných spirálách nebo vlnitých pramenech a mezi dvěma střížemi může dosáhnout značné délky. Pod srstí je tělesná stavba poměrně lehká a jemně kostnatá ve srovnání s masovými nebo dojnými kozami.

Samci i samice zpravidla nosí rohy, které se zaklání a rozevírají do stran; rohy kozlů jsou masivnější a více spirálovité. Hlava je úzká s mírně vydutým nebo rovným profilem a uši jsou široké a svislé.

Srst a zbarvení

Klasická angorská koza je čistě bílá, přičemž tato barva je nejcennější, protože nebarvený mohér dobře přijímá barviva. Selektivním šlechtěním vznikly i barevné angorské kozy v černé, červené, hnědé a šedé barvě, oblíbené u ručního přadlení pro přirozené barevné vlákno. Kvalitní rouno se hodnotí podle lesku, jemnosti, hustoty a jednotné struktury loků. Vlákno mladých zvířat, označované jako kůzlecí mohér, je jemnější a měkčí a s přibývajícím věkem kozy se zpravidla hrubí.

Angorská koza má jemnou a krotkou povahu. Je zpravidla klidná a tichá, méně hašteřivá než dojná plemena a méně ochotná testovat oplocení nebo klást odpor ošetřovatelům. Mnozí chovatelé popisují toto plemeno jako poněkud rezervované a plaché, preferující bezpečí stáda před blízkým kontaktem s člověkem.

V přítomnosti rodinných příslušníků a pravidelných ošetřovatelů si angorské kozy na rutinu zvyknou a po získání důvěry mohou být přátelské, i když jen zřídka vyhledávají pozornost tak jako některé dojné kozy. K cizím lidem si udržují odstup. Ve stádu se chovají jako klidná stádová zvířata a zpravidla zaujímají nižší postavení v sociální hierarchii, aniž by se snažila dominovat.

Protože nejsou přirozeně odolné ani soběstačné, angorské kozy závisí na důsledném a šetrném zacházení. Hrubé zacházení je nervóznějšími a ztěžuje stříž i celkový management. Klidná a předvídatelná rutina vynáší z tohoto plemene to nejlepší.

Péče o angorskou kozu se točí kolem jejího rouna. Mohér roste nepřetržitě a musí být postřižen, zpravidla dvakrát ročně, protože plemeno samo rouno nesvlékuje. Mezi dvěma střížemi je třeba udržovat rouno v přiměřeně čistém stavu, bez ostnic, sena a podestýlky, které snižují jeho hodnotu.

Úprava srsti

• Stříhejte přibližně dvakrát ročně, na jaře a na podzim, dříve než se vlákno zamotá nebo znečistí
• Uspořádejte krmítka a podestýlku tak, aby se do rouna dostávalo co nejméně rostlinného materiálu
• Pravidelně kontrolujte srst kvůli zamotaným místům, parazitům a kožním problémům skrytým pod loky
• Zacházejte se zvířaty šetrně a pravidelně, aby stříž a prohlídky rouna byly pro zvíře co nejméně stresující

Pohyb a výběh

• Zajistěte každodenní přístup do suchého výběhu nebo na pastvinu k pohybu a spásání
• Umožněte volné pásení na keřích a hrubé píci, která odpovídá přirozené potravní strategii koz
• Udržujte oplocení v bezpečném stavu; kozy prověřují slabá místa i při klidné povaze

Prostředí

Angorské kozy potřebují suché, bezvětrné přístřeší za každého počasí, zejména po stříži, kdy mají jen minimální ochranu před chladem nebo deštěm. Nezbytný je čistý, dobře větraný stájový prostor nebo přístřešek se třemi stěnami, suchá podlaha a stín v horkém počasí. Plemeno se nejlépe daří v mírném až teplém, suchém podnebí a nesnáší chladné a vlhké podmínky.

Angorské kozy jsou spásači, kteří se dobře daří na základní dávce kvalitní píce: pastvinách, keřích a seně. Protože přeměňují velkou část přijatých živin na vlákno, potřebují dostatečné množství bílkovin a energie k udržení produkce mohéru; nedostatečná výživa se rychle projeví tenkým a slabým rounem. Jádrová krmiva se běžně přidávají v době březosti, laktace a chladnějších měsíců, spolu s minerálními licky určenými pro kozy.

Pamlsky a doplňky stravy

Malé množství bezpečného ovoce a zeleniny, například mrkev nebo jablka, lze nabídnout jako občasné pamlsky; jejich podíl ve stravě musí zůstat minimální. Vždy zajistěte přístup k čisté čerstvé vodě a k minerální směsi určené pro kozy, se zvláštním zřetelem na měď a selen, které kozy potřebují v jiném množství než ovce a které ovčí minerální přípravky správně nezajistí. Doplňky stravy přizpůsobte místním půdním a pícním podmínkám, nejlépe po poradě s veterinářem.

Při dobrém managementu se angorská koza dožívá přibližně 10 až 12 let. Plemeno je přiměřeně zdravé, avšak méně robustní než masové nebo dojné kozy a velká část veterinární péče se zaměřuje na důsledky jemné tělesné stavby a vysokých nároků na tvorbu vlákna. Nejčastějšími problémy jsou podchlazení po stříži, vnitřní parazité a reprodukční ztráty; správná výživa je přitom klíčová, protože nepřetržitá tvorba vlákna ponechává nedokrmovaná zvířata náchylnější k nemocem.

Preventivní péče

• Plánujte pravidelné zastřihování kopyt a udržujte podestýlku a výběhy suché
• Dodržujte program kontroly parazitů s koprologickým monitoringem namísto naslepo aplikovaných přípravků
• Provádějte vakcinace doporučené místním veterinářem
• Krmte podle tělesné kondice s dodatečnou podporou v době březosti, laktace a chladných měsíců
• Načasujte stříž tak, aby nepřipadala na chladné a vlhké počasí, a zajistěte přístřeší po stříži

Angorské kozy jsou sezónními plemeniteli, kteří přicházejí do říje na podzim a kůzlata se rodí na jaře. Kozy zpravidla dosahují plemenného věku v prvním až druhém roce, přestože mnozí chovatelé čekají, až je koza plně vyvinuta, protože toto plemeno vkládá velkou část energie do tvorby vlákna. Březost trvá přibližně pět měsíců.

Angorská koza zpravidla rodí jedno kůzle; dvojčata jsou méně obvyklá než u mnoha jiných plemen koz. Kůzlata se rodí malá a relativně křehká, citlivá na chlad a vlhko v prvních dnech života. Teplé, suché a bezvětrné přístřeší a včasné nakojení jsou proto nezbytné. Kozy nedokrmované nebo vystavené stresu mohou potratit nebo rodit slabá kůzlata, proto dobrá výživa v průběhu celé březosti patří k základním požadavkům chovu.

Kůzlata pěstují své první cenné rouno, označované jako kůzlecí mohér, což je nejjemnější a nejměkčí vlákno, které koza za celý svůj život vyprodukuje. Odstaví se ve věku několika měsíců a jsou pečlivě vedena přes první zimu, kdy jejich lehká tělesná stavba a rostoucí rouno zvyšují jejich zranitelnost.