Alpská koza

Alpská koza je velká dojná koza, jejíž původ sahá do Francouzských a Švýcarských Alp. Patří mezi nejproduktivnější dojná plemena a dobře se přizpůsobuje různým klimatickým podmínkám, proto ji chovají jak malé rodinné usedlosti, tak komerční mlékárny.

Alpské kozy mají vzpřímený, čilý postoj, vzpřímené uši a přímý nebo mírně vydutý profil hlavy. Dospělá zvířata jsou vysoce rostlá a mají nízký obsah tělesného tuku, protože většinu přijaté energie přeměňují na mléko, nikoli na maso. Zdravá dojnice v plné laktaci běžně produkuje několik litrů mléka denně a mléko má střední obsah tuku dobře vhodný pro výrobu sýrů.

Rasa se vyskytuje v mnoha barevných vzorech, z nichž každý má svůj název v plemenné knize. Temperament je obecně přátelský a zvídavý; alpské kozy jsou aktivní a hravé ve vztahu ke svým ošetřovatelům.

Pro koho je alpská koza vhodná

Alpská koza se hodí chovatelům, kteří požadují stabilní a vysokou produkci mléka a jsou schopni poskytnout koze prostor, společnost a každodenní péči. Tato aktivní a zvídavá rasa vyžaduje pevné oplocení a dostatek prostoru k pastvě. Alpské kozy jsou stádová zvířata a měly by být chovány spolu s alespoň jednou další kozou. Jsou vhodné pro malochovatele, malé mlékárny i rodiny, které se mohou zavázat ke dvakrát dennímu dojení během laktace.

Alpská koza pochází z odolných koz chovaných v horských oblastech Alp, zahrnujících Švýcarsko a sousední Francii. Po staletí byli tito živočichové šlechtěni tak, aby přežili tuhé zimy, strmý terén a proměnlivou dostupnost krmiva, přičemž stále poskytovali mléko pro horské komunity.

V průběhu času chovatelé vybírali nejproduktivnější a nejrovnoměrnější jedince a vznikly odlišné chovatelské linie. Francouzská alpská koza byla šlechtěna především pro dojivost a širokou škálu přijatelných barevných vzorů, nikoli pro jedinou pevně stanovenou barvu srsti.

Alpské kozy byly dovezeny do Spojených států počátkem dvacátého století; v roce 1922 přijela do země skupina francouzských alpských koz, která se stala základem severoamerického chovu. Z těchto zakladatelských zvířat američtí chovatelé toto plemeno v Severní Americe rozšířili a ono se zařadilo mezi standardní dojná plemena uznaná chovatelskými registry.

Dnes je alpská koza chována v mnoha zemích pro komerční i rodinnou produkci mléka. Pověst tohoto plemene se zakládá na stabilní dojivosti, dlouhé produktivní laktaci a schopnosti prospívat v klimatických podmínkách velmi odlišných od původního horského prostředí.

Alpská koza má úhlový, jemně stavěný vzhled typický pro dojná plemena. Tělo je dlouhé a štíhlé s hlubokým a širokým trupem, rovnou hřbetní linií a u dojnic dobře připnutým vemenem. Krk je poměrně dlouhý, uši stojí vzpřímeně a směřují dopředu a profil hlavy je přímý nebo mírně vydutý. Vypouklý (konvexní) nos je pro toto plemeno považován za vadu.

Alpské kozy jsou přirozeně rohaté, avšak na řízených farmách bývá odbubení u kůzlat běžnou praxí. Vyskytují se jak bezrohá, tak rohatá zvířata.

Srst a barvy

Alpská koza je částečně definována rozmanitostí svého zbarvení a plemenná kniha každý vzor pojmenovává. Mezi rozšířené vzory patří Cou Blanc (bílý předek, černý zadeček), Cou Noir (černý předek, bílý zadeček), Chamoisee (hnědá nebo hnědočervená s černými znaky), Sundgau (černá s bílými proužky na obličeji a na podbřišku) a Pied (strakatá nebo skvrnitá). Jednobarevně bílé a jednobarevné toggenburgské vzory nejsou přijímány. Srst je krátká a přiléhá k tělu; podél hřbetu a zadních nohou je delší třásňovitý porost.

Alpské kozy jsou přátelské a orientované na člověka. Bývají zvídavé a prozkoumávají nové předměty, vrata i krmná zařízení; jsou tak sice zábavné, ale také náchylné k úniku skrze slabé oplocení. V rodinách jsou zpravidla klidné a tolerantní, jakmile poznají své ošetřovatele, a často je sledují po výběhu.

Při setkání s cizími osobami bývá alpská koza spíše ostražitá než plachá a při klidném zacházení a odměnách se rychle uklidní. Jako stádové živočichy si vytváří jasné sociální hierarchie a mohou být u krmného koryta asertivní. Koza chovaná osamoceně se proto snadno stresuje a hlasitě volá.

Obecně vychází dobře s ostatními kozami, ovcemi i hospodářskými zvířaty, pokud jsou tato zvířata zaváděna postupně. Kozlové v říji mají výraznější pach a jsou naléhavější; proto potřebují vlastní zabezpečené ustájení. Alpské kozy jsou středně hlasité, volají v době krmení nebo při odloučení od stáda, nejsou ale neustálým zdrojem hluku.

Alpské kozy jsou odolné a nechají se dobře ovládat, avšak jejich velikost, aktivita a produkce mléka vyžadují pravidelnou každodenní péči. Dojnice by měly být dojeny v pravidelných intervalech, zpravidla dvakrát denně, přičemž vemeno i dojicí zařízení musí být udržovány v čistotě.

Úprava

• Příležitostně kartáčovat srst, aby se odstranil volný chlup, a kontrolovat kůži na přítomnost parazitů
• Stříhat kopyta každých 6 až 8 týdnů, aby se předešlo přerůstání a kulhání
• Kontrolovat uši, oči a srst při rutinním ošetřování
• Udržovat oblast okolo vemene a ocasu v čistotě, zejména u dojnic

Pohyb

• Každý den umožnit přístup do výběhu nebo na pastvinu k pastvě a pohybu
• Přidat kameny, pařezy nebo pevné plošiny ke šplhání a hrám
• Kde to podmínky dovolují, umožnit volnou pastvu na keřích a křovinách
• Chovat alespoň jednoho společníka, aby kozy zůstaly aktivní a klidné

Prostředí

Alpské kozy se v chladu dobře osvědčují, neboť pocházejí z horského prostředí; déletrvající vlhkost jim však nevyhovuje. Je třeba zajistit suchý, odvětraný přístřešek bez průvanu s čistou podestýlkou, případně stín v horkých klimatických podmínkách. Oplocení musí být pevné a dostatečně vysoké, protože alpské kozy testují hranice a mohou přelézat nebo prolamovat slabé zábrany. Kozly a kozy je třeba chovat odděleně, pokud chovatel plemenitbu neplánuje.

Základem krmné dávky alpské kozy je objemné krmivo: pastvina, pastevní porost a kvalitní seno. Jako přežvýkavci potřebují kozy dlouhovláknité krmivo pro správnou funkci bachoru, proto musí být seno nebo pastevní porost neustále k dispozici. Dojnice mají vysoké nároky na energii a bílkoviny a zpravidla potřebují šrot nebo dojivostní krmnou směs jako doplněk k objemnému krmivu. Jalové kozy a kastráti potřebují mnohem méně šrotu a při překrmování mohou přibírat na váze.

Pochoutky a doplňky stravy

Podávejte volně přístupný sypký minerální doplněk speciálně složený pro kozy, včetně přídavku mědi a selenu v oblastech, kde jsou místní půdy na tyto prvky chudé. Čistá, čerstvá voda musí být k dispozici po celou dobu, protože bez ní produkce mléka rychle klesá. Pochoutky jako malé množství ovoce, zeleniny nebo hrsti šrotu jsou přijatelné v přiměřeném množství, ale nesmí nahrazovat objemné krmivo. K dispozici by měla být volně přístupná jedlá soda pro regulaci kyselosti bachoru.

Alpská koza je odolné a dlouhověké plemeno. Při správné výživě, kontrole parazitů a pravidelném stříhání kopyt se mnohé kozy dožívají 12 až 18 let a produktivní dojnice se dojí mnoho sezón. Většina zdravotních problémů pramení ze způsobu chovu, nikoli z dědičných onemocnění; vnitřní parazité jsou u koz nejčastějším problémem.

Preventivní péče

• Pravidelné vyšetření trusu a skórování FAMACHA k řízení odčervení
• Stříhání kopyt každých 6 až 8 týdnů
• Roční vakcinace, například CDT (klostridióza a tetanus), dle doporučení veterináře
• Minerální doplněk pro kozy s obsahem mědi a selenu přizpůsobený místním půdním podmínkám
• Testování na CAE a jiná stádová onemocnění před přiřazením nových zvířat
• Čisté, suché ustájení a výživa šetrná k bachoru

Kozy alpského plemene dosahují pohlavní dospělosti přibližně ve věku 7 až 10 měsíců, avšak mnozí chovatelé počkají, až bude koza dostatečně vyrostlá a dosáhne hmotnosti alespoň přibližně 36 kg, teprve poté ji poprvé nakryjí. Rasa je ve většině oblastí sezónně polyestrická a říje se opakuje přibližně každých 18 až 21 dní během chladnějšího plemenitebního období. Kozlové mohou být plodní již od několika měsíců věku, proto je třeba mladé samce brzy oddělit, aby se předešlo neplánovaným připuštěním.

Březost trvá přibližně 145 až 155 dní, tedy téměř pět měsíců. Kozy nejčastěji rodí dvojčata; ojediněle se rodí jedináčci i trojčata. Dobře vedené chovy mohou být velmi produktivní. Kozy zpravidla kozí bez asistence, avšak chovatel by měl být přítomen pro případ obtížného porodu.

Kůzlata vstávají a sají brzy po porodu a v prvních hodinách profitují z příjmu mleziva. V mlékárnách mohou být kůzlata odchována matkou nebo napájena z láhve mlékem či mléčnou náhražkou. Odstav probíhá obvykle mezi 8. a 12. týdnem věku, jakmile kůzlata spolehlivě přijímají seno a šrot. Po kození vstoupí koza do laktace a je dojena po celou dlouhou produktivní sezónu; před další plemenitbou je zasušena.