Poitou

Poitousky osel, znamy take jako Baudet du Poitou, patri mezi nejvetsi i nejrzidsi oslici plemena. Pochazi z historickeho regionu Poitou v zapadni Francii, kde byl po staletí chovan predevsim k produkci pracovnich mezku. Plemeno je snadno rozpoznatelne podle sve vyjimecne srsti, ktera muze rust do znacne delky a pri ponechani bez ucesavani se spají do provazkovitych pradu nazyvanych cadenettes.

Jde o klidne a na lidi orientovane zvire. Poitousky osel byva trpelivy a vyrovnany pri praci s chovateli a mnozi jedinci po navyknutí na sveho osetrovatele vyhledavaji fyzicky kontakt. Svou vyskou a vahou se vymyka beznym osum: dospely poitousky osel je vyrazne vetsi a tezsi nez vetsina beznych plemen, a proto vyzaduje dostatek prostoru, pevne oploceni a majitele, ktery je pripraveny pecovat o velke kopitniky po dlohou dobu.

V prubehu dvacateho stoleti pocty tohoto plemene prudce poklesly s upadkem chovu mezku, a chovne programy dnes ridi pareni tak, aby populace zustala zivotaschopna. Vetsina poitousskych oslu zije dnes na zachrannych farmach, statcich zamerennych na ochranu historickych plemen a u chovatelu, kteri hledaji spolecnicke zvire, nikoli pracovni zvire.

Komu se poitousky osel hodi

Toto plemeno se hodi tem, kdo mohou poskytnou pastevni plochu, uhradiste a pravidelnou peci o velke kopitnikove zvire po dobu dvou az tri desetileti. Mírna povaha usnadnuje peci, avsak dlouha srst vyzaduje soustavnou pozornost a kvuli velikosti zvire vyzaduji manipulace, preprava i veterinarni zakroky patricne vybaveni. Nejlepe se k chovu poitouskeho osla hodi ti, kdo se aktivne zapojuji do ochrany historickych plemen, nebo ti, kdo hledaji dlouhodobého druzebnho osla spíse nez pracovni zvire.

Nazev poitouskeho osla pochazi z historickeho regionu Poitou, ktery odpovida dnesnimu departmentu Deux-Sevres v zapadni Francii. Zpravy o velkych oslech v teto oblasti sahaji nekolik stoleti zpet a jiz v 18. stoleti bylo plemeno cenovano pro svou vysku a kostnatost.

Poitousky osel byl soucastí tristraneho chovneho systemu. Samci poitouskeho osla se parili s klisnami poitevinskeho tahloveho kone, aby vznikaly poitevinske mezky, po nichz byla v celem Francii a i v zahranici velka poptavka diky jejich sile a vytrvalosti. Osel, kun a vysledny mezek tvorili spolu regionalni odveti a hodnota samcu se odvijela od kvality jejich potomku.

V roce 1884 byl ve Francii zalozen plemenná kniha, ktera formalizovala standard v dobe, kdy produkce mezku stale predstavovala dulezitou venkovsklou cinnost. Poptavka zustala vysoka az do zacatku dvacateho stoleti, kdy byli pracovni mezci bezni na farmach i v doprave.

Mechanizace vsechno zmenila. Kdyz v polovine 20. stoleti traktory a motorova vozidla nahradily mezky, trh s poitevinskymy mezky se zhroutil a s nim klesl i pocet oslu. Koncem dvacateho stoleti zbyvalo jen nekolik desítek cistokrevnych jedincu a plemeno bylo na pokraji vyhynuti. Francouzske a zahranicni ochranarske skupiny pak zahajily koordinovane chovy a registraci k obnove poctu a poitousky osel zustava dodnes manazovanym vzacnym plemenem.

Poitousky osel je velke, silne stavene zvire s velkou hlavou, dlouhymi usima a tezkou kostrou koncetin. Jeho nejnápadnejsim znakem je srst, ktera muze na cele tele rust do znacne delky. Bez pravidelneho ucesavani se srst spletá do dlouhych pradu nazvanych cadenettes, ktere mohou u starsich jedincu sahat az na zem. Celkovy dojem je z masivniho, robustniho zvire, nikoli z jemne nebo lehke stavby.

Srst a zbarveni

Typicka barva je sytá hneda, nekdy popisovana jako rezavo-hneda, se svetlejsimi kremovymi nebo sedavymi plochami kolem nosu, oci a spodní strany bricha. Koncetiny a spodni cast tela jsou obvykle tmave. Delka srsti se mení se rocnim obdobím a s prubehem pece: udrzovana kratka srst pusobi jako u velkeho tmavozbarveneho osla, zatimco plne dorustla neucesana srst da vznik provazkovitemu, hustemu vzledu, pro nejz je plemeno znamo. Setkavame se s obet typem, ucesanou i spletanou srsti, a volba zpusobu pece zavisi na klimatu a preferencich chovatele.

Poitousky osel ma povest jednoho z nejmirnějsich a nejlepovahejsich oslicich plemen. Byva klidny a nevzrusitelny, obtizne vylesitelny a pri praci trpelivy, jakmile si na sve osetrovatele zvykne. Mnozi jedinci jsou otevrene pratelsti a sami vyhledavaji kontakt se svymi chovateli.

V rodine a se zkusenymi osetrujicimi osobami je plemeno stabilni a snadno se s nim pracuje, coz je jeden z duvodu, proc se hodi jako spolecnik. Vuci cizim lidem se poitousky osel zpravidla zpocatku chová opatrne spíse nez bojacne nebo agresivne a postupne se otevira, jak si na ne zvyká. Jako vsechna oslata jsou i tito jedinci spolecensti a dari se jim nejlepe ve spolecnosti, at uz jde o dalsi poitouske osly, bezna oslata nebo jine kopitniky; osel chovaný zcela o samote se muze uzavrit do sebe nebo projevovat stres.

Osli myslí jinak nez kone. Namísto úniku pred necím neznamym se poitousky osel casto zastavi a situaci posouza, coz muze byt zameneno za tvrdohlávost. Trpeliva, dustojna manipulace prináší dale nez tlak a nasilí. Klídná povaha tohoto plemene znamena, ze az na vyjimky nereaguje precenene, ale ocekava spravedlive zachazení a predvidatelny rezim.

Poitousky osel vyzaduje standardní rutinu pro velke osly s extra pozorností venovanou srstí. Majitele by si co nejdrive meli rozhodnout, zda budou srst strihat a cist, nebo ji spravovat jako prady, protoze kazdá moznost obnáší vlastní narocnost. Pece o kopyta, zuby a opatrení proti parazitum odpovídá bezne kopitnické praxi a meli by ji provadét odborníci v pravidelných intervalech.

Udrzba srsti

• Rozhodněte se pro zpusob pece o srst: pravidelne kartacovani a strihani, nebo udrzba spletanych cadenettes
• Kartacujte udrzovanou srst pravidelne, abyste odstranili necistoty a zabranili zaplstání u kuze
• Kontrolujte pletene prady, zda pod nimi neni uvezlá vlhkost, necistoty nebo podrázdená kuze
• Caste cistete kopyta a naplánujte navstevy kovarere každych 6 az 10 tydnu
• Pri udrzbe srsti prohledavejte kuzi kvuli mokutrhovácím lísajum, otlakum nebo parazitum

Pohyb

• Zajistěte kazodennial vychazku do oploceného výbehku nebo pastviny
• Upřednostnete volny pohyb pred nucenymi pracemi
• Vyuzivejte lehky groundwork nebo vychazky, aby bylo zvire aktivni a v kondici
• ZabrantÄ› poitousskemu oslu ztloustnout kvuli pohybove nedostatecnosti

Prostredí

Poitousky osel potrebuje suche, bez průvanu pristresí, do nehož muze vstoupit kdykoli. Oslí srst a kuze neodhazi vodu tak dobre jako koní srst, proto je pri mokrem pocasi nutny pristup ke krytu, obzvlaste pro jedince s dlouhou srsti. Oplocení musí byt pevne a dimenzovano pro velke, sile zvire. Protoze je toto plemeno spolecenske, zajistete alespon jednoho kopitniceho spolecnika.

Osli se vyvinuli k získavani vyzivovych latek z rídke, vlaknite pastvy a poitousky osel neni vyjimkou. Zaklad jeho stravy by melo tvorit travinné seno a cista jecmenná nebo psenicná slama, ktere poskytují objem a dostatecnou dobu zreváni, aniz by dodavaly nadmerne mnozství energie. Bohatá pastvina, obilniny a sladka krmiva se snadno predavkují a jsou castou prícinou nabírání na váze a metabolickych problemu. Cerstvy voda a pristup k soli nebo minerálnímu lizu by mel byt vzdy dostupny.

Pochutiny a doplnky

Pochutiny davejte strídme a volte nízkocukerne moznosti, napríklad mala kousky mrkve. Strava zalozena pouze na hrubych krmivech muze být nedostatecna pro urcite mineraly v zavislosti na místním slozeni pudy, proto muze vyrovnavacky vítaminovo-minerální doplnek primerenény oslum zaplnit případne mezery. Jakákoli zmena v krmení by mela probíhat postupne behem tydne nebo déle a pro brézí, rostoucí nebo stare jedince by mel optimalni plan potvrdit veterinar nebo kopitnický nutricní specialista.

Poitousky osel je obecne odolné plemeno a pri dobrém chovu se bezte docíva 25 az 35 let, nekdy déle. Vetsina zdravotnich problemu neni specificka pro toto plemeno, ale vychazí z realit chovu velkeho osla s dlouhou srsti: regulace hmotnosti, pece o kopyta a zuby a pece o kuzi. Protoze osli bolest a nemoc dobre skryvají, nahlym zmenam v apetitu, postoji nebo chovani je treba venovat rychlou pozornost.

Preventivní pece

• Veterinarni prohlidky jednou nebo dvakrát rocne
• Pravidelné ockovani a program proti parazitum dle doporuceni veterinare
• Navstevy kovarede kazde 6 az 10 tydnu
• Pravidelné zubní prohlídky s pribyvaním veku coumstejne dulezitejsí
• Skórovani telesné kondice k vcasnemu zachycení pribiraní na vaze
• Kontrola srsti a kuze pri kazdé udrzbe

Poitousky osel je inteligentní a ochotny, ale ucí se svym vlastním tempem. Osel, ktery se zastavi a odmítne pokracovat, vetsinou situaci posuzuje, nikoli vzpírá, a trpelivost prina daleko vice spolupraci nez tlak. Klidné a dustojné tréninky budují duveru a mírna povaha tohoto plemene znamená, ze se vetsina jedincu bez vetsích problemu adaptuje na rutiní zachazení. Zacínajte manipulaci od útleho veku, aby zvire prijimalo dotyky, halter, cisteni kopytu a vedeni na ruce dríve, nez doruste do plné velikosti a hmotnosti.

Základy

1. Nejdříve budujte duveru klidným, pravidelnym stykem a péci o srst
2. Naucte vedení a stání s ohlávkou a vodítkem
3. Procvicujte zvedání a drzení kazdého kopyta pro kovarede
4. Zvykejte zvire na veterinarní manipulaci, odcervování a základní omezení pohybu
5. Nacvicujte nakládání a cestování klidne a po etapach
6. Udrzujte tréninky kratke, pozitivní a zakoncujte je uspechem

Protoze je poitousky osel vzacnym plemenem, je chov pecilivě rizen prostrednictvím plemennych knih, aby byla chranena geneticka diversita a cistokrevná linie zustala zivotaschopna. Oslice a oslieri dosahuji reprodukcniho veku v prvních letech zivota, avsak zodpovdné chovne programy casto vyckávají, az je zvire fyzicky vyzrale, nez ho zaradi do chovného procesu.

Gestace u oslu je dlouhá, zpravidla 11 az 14 mesícu, a oslice temer vzdy nosí jediné hribe. Dvojcata jsou vzacna a riziková. Novorozena hibriata se brzy postaví a kojí a zustavají v tesné blízkosti matky, ktera jim poskytuje mléko a ochranu behem prvních mesícu. Odstav probíha postupne a zpravidla nastava v prubehu prvního roku.

Vychova mladych poitousskych oslu zahrnuje casné, jemne zachazení, aby vyrustali na lidi a rutinní peci zvyklí. Vzhledem k velikosti a pomalemu vyzrávání tohoto plemene sledují chovatele rust, výzivu a vyvoj kopytu zblízka. Rozhodnutí o spárovani s ohledem na ochranu genofondu, registrace a evidence rodokmenu jsou klícovym prvkem pri udrzování zdraví plemene v prubehu generací.