Texaský longhorn

Texaský longhorn je masné plemeno skotu, které vzniklo na jihu Spojených států z dobytka španělského původu. Poznáte ho podle rohů, jejichž rozpětí od špičky ke špičce dosahuje u některých jedinců i několika metrů, a podle povahy, která bývá klidná a bystrá. Chovatelé toto plemeno oceňují tam, kde potřebují zvířata nenáročná na péči, schopná obstát na drsných pastvinách.

Longhorni jsou inteligentní a samostatní. Dobře se pasou i na chudé pastvě, telí se převážně bez pomoci člověka a snášejí vedro, sucho i velké výkyvy teplot. Právě tyto vlastnosti z nich v devatenáctém století udělaly páteř dobytčích honů a dodnes jsou vyhledávaní pro křížení a produkci libového hovězího masa.

Barva srsti se u longhornů liší mnohem víc než u většiny ostatních plemen skotu. Žádná dvě zvířata nemají úplně stejnou kresbu, a proto se plemeno těší oblibě i u chovatelů, kteří ho drží spíše pro výstavy a jako okrasné stádo než pro produkci masa.

Pro koho se hodí

Texaský longhorn se hodí chovatelům s přístupem k rozlehlé pastvině a zájmem o skot, který nevyžaduje intenzivní péči. Je praktickou volbou pro nízkonákladové chovy masného skotu, pro křížařské programy, kde se cení snadné telení a otužilost, i pro majitele, kteří dobytek chovají hlavně kvůli jeho vzhledu. Zvířata s opravdu širokými rohy potřebují odpovídající ohrady, chodby pro manipulaci a přepravníky dostatečně velké na jejich rozpětí.

Kořeny plemene sahají k dobytku, který do Ameriky přivezli španělští osadníci a misionáři už na počátku šestnáctého století. Tato zvířata pocházela z iberského skotu a postupně se rozšířila přes Mexiko až do oblasti dnešního Texasu a okolních území.

Po další staletí velká část tohoto dobytka žila polodivoce na otevřené pastvině. Přírodní výběr zvýhodňoval zvířata, která dokázala bez lidské pomoci přežít vedro, sucho, predátory i nedostatek píce. Tento tlak vytvaroval otužilý, nemocem odolný typ skotu s dlouhýma nohama, dlouhými rohy a schopností urazit velké vzdálenosti.

Po americké občanské válce se velká stáda longhornů z Texasu hnala na sever k železničním překladištím v Kansasu a na severní pastviny. Dobytčí hony zhruba od šedesátých do osmdesátých let devatenáctého století stály na vytrvalosti tohoto plemene a jeho schopnosti dojít stovky kilometrů na trh. Toto období longhorna natrvalo zapsalo do americké historie.

Na počátku dvacátého století počty plemene klesaly, protože chovatelé přecházeli na těžší evropská masná plemena. Před vymizením ho zachránila konzervační stáda, včetně federálního stáda založeného právě za účelem uchování tohoto typu skotu. Díky práci oddaných chovatelů se plemeno vzpamatovalo a používá se dodnes.

Texaský longhorn má dlouhé, úzké tělo, dlouhé nohy a ve srovnání s většinou moderních masných plemen štíhlejší rámec. Nejnápadnějším znakem jsou rohy, které rostou po celý život a stáčejí se ven a nahoru. Rozpětí rohů měřené od špičky ke špičce může u výjimečných jedinců přesáhnout dva metry, i když většina zvířat na tyto rekordní hodnoty zdaleka nedosahuje.

Hlava je dlouhá a celková stavba těla je spíš atletická než mohutná. Býci jsou těžší a svalnatější než krávy, rohy ale nosí obě pohlaví.

Osrstění a barvy

Krátká srst těsně přiléhá k tělu a pomáhá zvířeti odvádět teplo. Barva je nejproměnlivější znak plemene. Zvířata se vyskytují v odstínech červené, černé, bílé, hnědé, žluté a šedé, samostatně i v kombinacích, jako je skvrnité, strakaté, tygrované nebo plavé zbarvení. Protože kresba není u plemene pevně daná, každé zvíře vypadá jinak a barva se k definici plemene nepoužívá.

Texaský longhorn je inteligentní a dobře vnímá své okolí. Zvířata zvyklá na pravidelný kontakt s člověkem bývají klidná a snadno zvladatelná a řada chovatelů plemeno popisuje jako dobromyslné. Zároveň je to skot samostatný, což je dědictví generací, které přežívaly na pastvě bez lidské pomoci.

Longhorni bývají ochranitelské matky a bdělí členové stáda. Dobře snášejí soužití s jiným skotem i s dalšími hospodářskými zvířaty na společné pastvině. Vůči cizím lidem a v nových situacích zůstávají ostražití, proto se u nich osvědčuje klidná a předvídatelná manipulace.

Hlavním bezpečnostním rizikem jsou rohy. I mírumilovné zvíře může neúmyslně zranit ošetřovatele nebo jiný kus dobytka pouze kvůli šíři svých rohů. Ohrady, brány i přepravníky je proto třeba dimenzovat s ohledem na jejich rozpětí a ošetřovatel by se měl kolem hlavy zvířete pohybovat klidně a rozvážně.

Péče o srst a kopyta

• Péče o srst je minimální, krátká srst se čistí sama a stříhání nevyžaduje
• Pravidelně kontrolujte rohy, zda nejsou popraskané, poškozené nebo nerovnoměrně narostlé
• Prohlížejte paznehty a přistupujte k jejich úpravě jen při přerůstání nebo kulhání
• Sledujte výskyt vnějších parazitů a ošetřujte podle potřeby dané oblasti

Pohyb

• Plemeno se pohybuje samo, pokud má dost prostoru k pastvě a toulání
• Zajistěte otevřenou pastvinu, na které se zvířata mohou volně přesouvat a hledat potravu
• Stádo přehánějte mezi jednotlivými výběhy, aby se rovnoměrně rozložila zátěž na pastvu
• Kromě přístupu k pozemku není potřeba žádný řízený pohybový program

Prostředí

Longhorni snášejí vedro, chlad, sucho i vlhkost lépe než většina masných plemen, takže nároky na ustájení jsou nízké. Potřebují otevřenou pastvinu, spolehlivý zdroj vody a přístřešek nebo větrolam pro případ extrémního počasí. Oplocení a manipulační zařízení musí počítat s šířkou rohů: brány, chodby i přepravníky stavěné pro bezrohý skot bývají příliš úzké.

Texaský longhorn se vyvíjel na chudé pastvině, a proto zpracovává i málo kvalitní píci na tělesnou kondici účinněji než mnohá jiná plemena. Základ jídelníčku tvoří pastva v sezóně a seno, když je trávy málo. Plemeno si často udrží dobrou kondici i na krmné dávce, na které by těžší plemena zhubla.

Zvířata musí mít stále k dispozici čerstvou čistou vodu. Příjem prudce stoupá v horkém počasí a během laktace. Mezery ve výživě z píce doplňuje volně přístupný minerální doplněk, jehož přesné složení se přizpůsobuje místní půdě a pastvinám.

Pamlsky a doplňky

Hlavním doplňkem k pastevní stravě jsou minerální a solné směsi. Podávejte je volně přístupné a upravujte podle ročního období a fáze produkce. Obilí většina longhornů nepotřebuje, a pokud se přesto podává, mělo by se zavádět postupně, protože plemeno má sklon při vydatné stravě rychle přibírat na váze.

Texaský longhorn je známý pevným zdravím. Generace přežívající na otevřené pastvě vytvořily zvíře s nápadnou odolností vůči nemocem a parazitům i s malým počtem dědičných vad. Krávy jsou plodné, telí se snadno a produktivní zůstávají často ještě ve věku kolem patnácti let. Udávaná délka života se pohybuje od zhruba 15 do 25 let.

Většina zdravotních potíží u longhornů pramení spíš z prostředí a způsobu chovu než ze samotné povahy plemene. Pravidelná prevence udržuje stádo v dobré kondici.

Preventivní péče

• Dodržujte vakcinační plán sestavený s veterinářem podle podmínek regionu
• Kontrolujte mouchy a vnější parazity, zejména v létě
• Zajistěte vyvážený přísun minerálů pro plodnost a imunitu
• Při běžné manipulaci kontrolujte oči, paznehty a tělesnou kondici
• Nová zvířata před zařazením do stáda nejprve karanténujte a vyšetřete

Texaský longhorn je ceněný pro plodnost a snadné telení. Jalovice dosahují plemenné dospělosti v mladším věku než u mnoha jiných masných plemen a krávy se spolehlivě zabřezávají po celou dlouhou produktivní dobu. Ke krytí na pastvě dochází buď přirozeně s plemenným býkem, nebo řízeně pomocí inseminace.

Březost trvá přibližně devět měsíců, podobně jako u ostatního skotu. Telata longhornů se rodí drobná, což je hlavní důvod, proč plemeno telí tak snadno a asistenci potřebuje jen zřídka. Krávy jsou pozorné matky a telata chrání i odchovávají téměř bez lidské pomoci.

Telata jsou po narození čilá, brzy vstávají a začínají sát. Postupně přibývají na váze díky mateřskému mléku a pastvě a odstavují se obvykle ve věku několika měsíců. Protože si plemeno poradí s porodem i odchovem samo, longhorny se často kříží s jinými plemeny právě kvůli přenosu snadného telení a otužilosti.