Perská kočka (tradiční)

Tradiční perská kočka, nazývaná také doll-face persian, je dlouhosrstá kočka s jemnou, vyrovnanou povahou a hustou srstí. Na rozdíl od moderní výstavní perské kočky s extrémně plochým obličejem si tradiční typ zachovává střední délku čenichu a zřetelný nosní hřbet. Tento starší typ obličeje je formou, kterou plemeno mělo po většinu své historie.

Tyto kočky jsou tiché a vyrovnané. Dávají přednost klidným místnostem před rušnými a značnou část dne tráví odpočinkem na oblíbeném místě. Aktivita je nízká, plemeno jen zřídka ničí věci nebo obtěžuje. Perská kočka si vytváří silné pouto s lidmi, se kterými žije, a náklonnost projevuje blízkostí spíše než neustálou aktivitou.

Zásadním požadavkem péče je srst. Tradiční perská kočka má dlouhou, hustou dvojitou srst, která bez každodenní péče rychle tvoří uzle. Majitelé, kteří péči o srst zvládají pravidelně, získají klidného, oddaného společníka vhodného pro život v bytě.

Pro koho se hodí

Tradiční perská kočka se hodí do ustáleného domácího prostředí, kde je někdo nablízku a ochoten každý den česat srst. Dobře si rozumí s tichými rodinami, staršími dětmi, které s ní zacházejí šetrně, a s lidmi, kteří chtějí přítulnou kočku bez nároků na intenzivní hru. Nevhodná je pro domácnosti, které nemohou zajistit pravidelnou péči o srst nebo kde panuje hluk a čilý provoz.

Plemeno nese název po Persii, historickém označení Íránu, kde byly dlouhosrsté kočky po staletí běžné. Hustá srst bývá spojována s chladnějšími hornatými oblastmi tohoto regionu, přestože rané dějiny nejsou podrobně zdokumentovány.

Dlouhosrsté kočky z Blízkého východu se do Evropy dostaly v 17. století. Jejich přivezení na západ je obvykle připisováno italským a francouzským cestovatelům; neobvyklá srst z nich udělala oblíbence mezi těmi, kteří si je mohli dovolit.

Cílevědomý chov se zformoval v Británii koncem 19. století. Perské kočky byly vystavovány na prvních kočičích výstavách, včetně výstavy v Crystal Palace v Londýně v roce 1871, a chovatelé začali sjednocovat typ. Z Británie se plemeno rychle rozšířilo a v průběhu 20. století patřilo k nejoblíbenějším plemenným kočkám v Severní Americe i Evropě.

V průběhu dvacátého století selektivní šlechtění pro výstavní účely zploštilo obličej natolik, že vznikla moderní peke-face perská kočka. Tradiční, neboli doll-face, perská kočka zachovává starší, umírněnější tvar hlavy a zůstává oblíbená u majitelů, kteří preferují původní vzhled a snadnější dýchání dané delším čenichem.

Tradiční perská kočka má kompaktní, zaoblené tělo na krátkých silných nohách. Hlava je široká a kulatá s plnými lícemi, malýma zaoblenýma ušima a velkýma výraznýma očima. Zásadní rozdíl od moderní výstavní perské kočky spočívá v čenichu: tradiční typ má delší nos se zřetelným nosním hřbetem, nikoli plochý, stlačený obličej. Celkový dojem je měkká, zaoblená kočka ukrytá pod dlouhou, plnou srstí.

Srst a barvy

Srst je nejnáročnějším znakem plemene. Je dlouhá po celém těle, s hustou podsadou, těžkým límcem kolem krku a plným, kartáčovitým chvostem. Perské kočky se vyskytují v mnoha uznaných barvách a vzorech. Jednobarevné varianty zahrnují bílou, černou, modrou, krémovou a červenou. Vzorované varianty zahrnují tabby, želvovinu, bikolor, kouřovou a stínovanou srst. Vzor colorpoint s světlejším tělem a tmavšíma ušima, obličejem, nohama a chvostem je v některých registrech označován jako himalájský typ. Barva očí zpravidla odpovídá barvě srsti: jednobarevné kočky mívají hluboce měděné oči, colorpointy oči modré.

Tradiční perská kočka je vyrovnaná a nenáročná. Je přítulná vůči lidem, které zná, a ráda zůstává nablízku, usazuje se na klíně nebo vedle někoho, místo aby aktivně vyhledávala hru. Není přilepená způsobem, který by obtěžoval; náklonnost projevuje klidnou přítomností.

K rodině jsou perské kočky láskyplné a shovívavé. Snášejí šetrné zacházení a dobře si rozumějí se staršími dětmi, které s nimi jednají ohleduplně. K cizím osobám bývají zdrženlivé a mohou se stáhnout, dokud se nový člověk neusadí. Plemeno obvykle poklidně vychází s jinými klidnými kočkami i se psy, kteří nejsou dotěraví; nevadí jim tiché soužití, ale hlučnou a chaotickou společnost odmítají.

Aktivita je nízká a herní chvilky jsou krátké. Perská kočka si pohraje s peřím nebo pomalu valícím se míčkem, brzy se však unaví a vrátí se odpočívat. Hlas je jemný a kočka vokalizuje zřídka, což se hodí do bytů a tichých domácností.

Péče o srst

Dlouhá dvojitá srst se snadno plstí a vyžaduje každodenní pozornost.

• Česejte celou srst každý den nejprve hřebenem s širokými zuby, poté jemnějším hřebenem; pracujte až ke kůži, aby se uzly zachytily včas.
• Věnujte zvláštní pozornost límci, podpaží, břichu a za ušima, kde se uzly tvoří nejdříve.
• Koupejte přibližně jednou měsíčně, aby srst zůstala čistá a snížila se mastnota; po koupeli důkladně osušte.
• Každý den otírejte oči, protože plemeno je náchylné ke šmouhám od slz na obličeji.
• Stříhejte drápy každé dva týdny a kontrolujte uši pro přítomnost vosku.

Pohyb

Perská kočka má nízké pohybové nároky.

• Nabídněte dvě nebo tři krátké herní chvilky denně s hůlkovou hračkou nebo válejícím se míčkem.
• Zajistěte nízký šplhadlový strom nebo bidýlko, perské kočky nejsou zdatné skokánky.
• Využijte krmné hádanky k nenáročné mentální stimulaci bez nadměrné fyzické zátěže.

Prostředí

Toto je bytová kočka. Dlouhá srst venku zachytává nečistoty a tvoří uzle a hustá srst kočce špatně snáší teplo. Udržujte doma klid a příjemnou teplotu, poskytněte tiché místo k odpočinku a umístěte záchodník tak, aby byl snadno dosažitelný, protože perské kočky nerady šplhají.

Perské kočky potřebují kompletní a vyváženou kočičí stravu postavenou na živočišné bílkovině. Protože plemeno má nízkou aktivitu a sklon k přibírání na váze, záleží na kontrole porcí. Odměřené porce fungují lépe než volné krmení. Někteří majitelé zjistí, že kočky s plochým nebo středním čenichem jedí pohodlněji z mělkých, širokých misek. Kombinace mokré a suché stravy podporuje hydrataci a suché granule mohou přispět k opotřebení zubního kamene.

Pamlsky a doplňky

Pamlsky udržujte jako malý podíl denního kalorického příjmu, aby nestřásaly výživovou rovnováhu ani nepřidávaly na váze. Zdravá kočka krmená kompletní stravou zpravidla žádné doplňky nepotřebuje. Někteří majitelé po dohodě s veterinářem podávají přípravek na podporu vypuzování vlasových koulí nebo omega-3 doplněk na posílení srsti, ale před jakýmkoli přidáním se vždy poraďte s veterinářem.

Tradiční perská kočka se obvykle dožívá 12 až 17 let. Typ doll-face dýchá snadněji než extrémnější plochosrstá perská kočka, čímž se snižují některá rizika, přesto plemeno nese několik dědičných a anatomických problémů. Pomáhá nákup od chovatelů, kteří kočky vyšetřují, a pravidelná veterinární péče. Pozorně sledujte hmotnost, protože obezita většinu těchto obtíží zhoršuje.

Preventivní péče

• Každoroční veterinární prohlídky; u seniorů dvakrát ročně.
• Udržujte očkování a ochranu proti parazitům.
• Vyžádejte si od chovatele výsledky testu PKD a zvažte vlastní vyšetření.
• Udržujte zdravou hmotnost prostřednictvím odměřených porcí.
• Každý den čistěte oči a pravidelně česejte srst, aby nevznikaly kožní problémy.

Perská kočka je tichá a nenáročná a učí se rovnoměrným tempem. Není poháněna touhou předvádět se jako některá aktivní plemena, ale rutinu přijímá a dobře reaguje na klidné, důsledné zacházení. Nejužitečnější výcvik se zaměřuje na používání záchodníku, přijímání péče o srst a snášení stříhání drápů a přepravního košíku; to vše každodenní péči usnadňuje. Většina perských koček si na záchodník zvykne bez problémů, zejména pokud má nízké boky a je snadný k nastoupení.

Základy

1. Udržujte lekce krátké, jen několik minut, a ukončete je, dokud je kočka ještě klidná.
2. Odměňujte žádoucí chování malým pamlskem nebo tichým pochválením ihned po provedení.
3. Zavádějte péči o srst postupně; hřeben spojujte s pamlsky, aby si kočka vytvořila pozitivní asociaci.
4. Přivykejte kočku přepravnímu košíku tak, že ho nechte otevřený s podestýlkou uvnitř.
5. Procvičujte jemné manipulování s tlapkami, aby stříhání drápů bylo rutinní záležitostí.
6. Dodržujte předvídatelný denní rytmus, který toto plemeno upřednostňuje.

Chov perských koček je specializovaná práce a měla by zůstat v rukou těch, kteří dokážou zdravotně testovat svá zvířata a pečovat o náročnou srst již od koťectví. Samice dosahují pohlavní dospělosti přibližně od pěti do devíti měsíců, odpovědní chovatelé však čekají, až je kočka fyzicky dospělá a plně dorostlá, než ji poprvé nakryjí. Kocouři bývají dospělí přibližně v deseti měsících.

Březost trvá přibližně 63 až 67 dní. Vrhy jsou zpravidla malé, často dvě až čtyři koťata. Novorozená perská koťata jsou křehká a potřebují teplé, klidné hnízdo a bedlivou pozornost v prvních týdnech. Protože plemeno nese dědičné choroby jako PKD a HCM, měla by být chovná zvířata před pářením vyšetřena a koťata by měla být umístěna k novým majitelům až po očkování a rané socializaci.

Koťata se rodí s krátkým chumáčem, který se v průběhu několika měsíců rozvine v plnou srst. Brzká a šetrná péče o srst je přivykne každodennímu česání, které budou potřebovat po celý život.

Jak zaregistrovat kočku plemene Perská kočka (tradiční) v Česku

I kočka, která nikdy nechodí ven, jednou venku skončí: stačí pootevřené dveře nebo roztržená síť při stěhování. Bezplatný profil United Pet Club propojí vaše údaje s kočkou plemene Perská kočka (tradiční), takže sken v útulku nebo u veterináře skončí u vás, a ne ve slepé uličce. Zaregistrujte kočku jednou, platí to napořád.

Pokud kočka plemene Perská kočka (tradiční) čip už nosí, zaregistrujte číslo zvlášť; zavedení a registrace jsou dva různé kroky a ten druhý patří vám. Zaregistrujte mikročip zdarma na doživotním plánu: funguje s čipem jakékoli značky, úpravy po stěhování jsou bezplatné a záznam odpovídá na skeny doma i ve světě. Založte si bezplatný účet a uzavřete to ještě dnes.