Suri

Alpaka suri je jeden ze dvou uznaných typů alpak, přičemž druhým je huacaya. Jde o velbloudovce původem z vysokohorských And v Jižní Americe. Její charakteristickým znakem je rouno rostoucí v tenkých, zkroucených pramenech, jež splývají podél těla dolů, místo aby z něj odstávaly. Vlákno má výrazný lesk a hladký omak, čímž se suri zásadně liší od hustého, kadeřavého srstu huacayi.

Suri jsou velká zvířata. Dospělý jedinec dosahuje přibližně 90 cm v kohoutku a váží 55 až 85 kg, přičemž samci bývají těžší než samice. Chovají se především pro vlákno, nikoli maso, a jedno zvíře ročně dodá několik kilogramů rouna. Suri je vzácnější z obou typů alpak a tvoří malý podíl celkové světové populace.

Povahou je suri jemná, klidná a poněkud uzavřená. Zvířata jsou společenská v rámci svého druhu a zvídavá k okolí, avšak k lidem si zachovávají odstup, dokud nejsou pravidelně a citlivě přivykána kontaktu. Jsou to stádní živočichové, kteří v osamění strádají.

Pro koho je suri vhodná

Suri je vhodná pro drobné chovatele a producenty vlákna, kteří mohou poskytnout pastvinu, doprovodné stádo a ochranu před horkem a vlhkostí. Protože rouno je jemné a snadno se zašpiní, vyžaduje suri čistší podmínky než leckterá jiná hospodářská zvířata. Nevhodná je pro každého, kdo chce chovat jediné zvíře nebo strážného živočicha, neboť alpaky jsou zvěř pronásledovaná predátory a jejich bezpečí závisí na stádu.

Alpaky byly domestikovány ve vysokohorských Andách Peru. Archeologické i genetické doklady ukazují, že k domestikaci z planého vikuňce došlo před několika tisíci lety. Tato zvířata byla základem andských pasteveckých ekonomik dávno před příchodem Evropanů a chovala se ve výškách nad 3 500 metrů, kde si jiný dobytek přežít nedokázal.

Za vlády Inků bylo alpačí vlákno ceněným materiálem a nejkvalitnější rouna byla vyhrazena pro textilie vysokého společenského postavení. Typ suri s dlouhými, lesklými prameny je v tomto kontextu uváděn jako zvláště ceněný, ačkoli zvířata byla chována společně s huacayami v smíšených stádech.

Španělské dobytí v šestnáctém století narušilo andské pastevectví. Velké počty velbloudovců zahynuly a chovné populace se zmenšily, čímž se snížila genetická rozmanitost přeživšího stáda. Chov alpak přetrval především u domorodých pastevců v odlehlých horských oblastech Peru, Bolívie a Chile.

Od konce dvacátého století byly alpaky vyváženy z Jižní Ameriky do Severní Ameriky, Evropy, Austrálie a Nového Zélandu, kde chovatelé zakládali stáda pro produkci vlákna. Suri zůstala méně rozšířeným typem během celé této expanze a dodnes se chová v menším počtu kusů než huacaya.

Suri má dlouhý krk, vzpřímenou postavu a jemně stavěnou kostru typickou pro alpaky. Nejnápadnějším znakem je rouno rostoucí v oddělených pramenech, které se podél délky kroutí a splývají těsně k tělu. Tyto prameny dodávají zvířeti plochý, draperiovitý obrys, zcela odlišný od zaoblené, nadýchané siluety huacayi. Vlákno má patrný lesk a hladký, chladivý omak.

Rouno a barevné varianty

Vlákno suri se přirozeně vyskytuje v širokém rozsahu barev, od bílé a světlé slonové kosti přes odstíny hnědé a šedé až po čistě černou, a to včetně vícebarvených zvířat. Bílá a světlá rouna bývají u producentů oblíbenější, protože dobře přijímají barvení. Rouno pokrývá většinu těla, zatímco na tváři a spodní části nohou roste kratší srst. Průměr vlákna je nejjemnější u mladých zvířat a s věkem se postupně hrubí, proto je hodnota rouna nejvyšší v prvních letech života.

Suri jsou tichá, vyrovnaná zvířata. Při rutinní manipulaci jsou jemná a klidná a vůči lidem jen vzácně projevují agresivitu. Jejich přirozená povaha je rezervovaná: suri, která nebyla dostatečně zvykána na kontakt, udržuje odstup a může se doteku vyhnout, zatímco pravidelně manipulovaná zvířata jsou znatelně uvolněnější.

V rámci stáda se suri chová společensky a bez větších konfliktů si najde místo v hierarchii. Zvířata komunikují tichým bzučivým hlasem a polohou těla a potřebují alespoň jednoho nebo dva společníky svého druhu, aby se cítila v bezpečí. Alpaka chovaná osamoceně trpí stresem.

Vůči cizím lidem je suri zvídavá, ale opatrná. Nového člověka sleduje z bezpečné vzdálenosti, než se přiblíží. Plivání, chování, pro které jsou alpaky nejznámější, je namířeno převážně na souherdní soupeře o potravu nebo postavení a na lidi je použito jen tehdy, cítí-li se zvíře přitlačeno do kouta. Suri obecně dobře vychází s klidnými hospodářskými zvířaty, jako jsou ovce nebo kozy, avšak jako strážci nelze spoléhat na jejich instinkty.

Alpaky suri jsou odolné v chladném klimatu, avšak péče musí být zaměřena na ochranu rouna a pohody zvířat. Pramenité vlákno snadno zachytává vegetaci a nečistoty, proto by pastvina a podestýlka měly být udržovány v přiměřené čistotě, aby si rouno zachovalo hodnotu.

Péče o srst

• Stříhejte jednou ročně, obvykle na jaře, aby bylo odstraněno celé rouno a aby se předešlo tepelnému stresu v létě
• Zastřihujte kopyta několikrát ročně, protože rostou nepřetržitě a při zanedbání se mohou deformovat
• Pravidelně kontrolujte chrup a v případě potřeby nechejte ostré bojové zuby u samců otupět
• Vyhýbejte se intenzivnímu kartáčování pramenů, které by narušilo strukturu vlákna a zbavilo rouno typického charakteru suri

Pohyb

• Poskytněte otevřenou pastvinu pro denní pastvu a volný pohyb
• Ponechte dostatek prostoru, aby se stádo mohlo rozběhnout, protože alpaky to v krátkých nárazech rády dělají
• Žádný strukturovaný pohybový program není potřeba, stačí přístup na výběh

Prostředí

Suri potřebují suché, zastíněné a dobře větrané ustájení jako ochranu před sluncem, deštěm a větrem. V suchu snáší chlad dobře, ale trpí v horku a vlhkosti, proto jsou ve teplém počasí zásadní stín, proudění vzduchu a přístup k vodě. Oplocení by mělo bránit vstupu predátorů, nejen udržovat stádo uvnitř. Hustota chovu by měla být taková, aby na pastvinách nedocházelo k nadměrnému hromadění parazitů.

Alpaky jsou výkonní spásači s třídílným žaludkem přizpůsobeným ke zpracování vláknité píce. Základem stravy suri by měla být pastevní tráva a travní seno. Kvalitní píce obvykle pokrývá většinu výživových potřeb a nadměrné zkrmování obilí nebo bohaté pastevní hmoty vede k obezitě a trávicím potížím. Nepřetržitý přístup k čisté vodě je nezbytný.

Protože jihoamerické půdy se liší od půd v oblastech, kde jsou alpaky nyní chovány, může být minerální bilance problémem. Mnoho chovatelů podává směs minerálů speciálně upravenou pro velbloudovce, aby pokryli případné nedostatky, zejména selenu a vitaminu D v oblastech s omezeným slunečním svitem.

Pamlsky a doplňky

Malé množství čerstvé zeleniny nebo ovoce lze příležitostně nabídnout z ruky, avšak pamlsky by měly zůstat minimální, aby nedocházelo k trávicím obtížím a nezdravé naléhavosti zvířat. Sypný minerální doplněk určený pro velbloudovce je užitečnější než potravinové pamlsky. Veterinář nebo odborník na výživu poradí s místními nedostatky a s doplňkovou výživou březích samic.

Při dobrém managementu se alpaka suri dožívá 15 až 20 let. Zvířata jsou odolná v chladných a suchých podmínkách, avšak čelí předvídatelné sadě zdravotních rizik spojených s klimatem, parazity a výživou. Mnoha problémům se snáze předchází, než je léčí, proto je pravidelné sledování tělesné kondice, chuti k příjmu potravy a trusu základem zdraví alpak.

Preventivní péče

• Pravidelné hodnocení tělesné kondice podle stanoveného plánu
• Program kontroly parazitů sestavený s veterinářem, včetně prevence meningeálního červa tam, kde je to relevantní
• Roční nebo sezónní vakcinace podle místního veterinárního doporučení
• Minerální suplementace přizpůsobená regionu
• Zastřihování kopyt a kontrola chrupu
• Stříhání jako prevence tepelného stresu v létě

Samice alpak dosahují chovné zralosti přibližně ve 12 až 18 měsících, až dorostou do dostatečné tělesné velikosti, zatímco samci dospívají o něco později. Alpaky jsou indukovatelné ovulátorky: samice uvolní vajíčko jako reakci na páření, nikoli v pevném cyklu, takže chovatel může čas připuštění řídit a v příznivých klimatických podmínkách jej organizovat po celý rok.

Březost je dlouhá, trvá přibližně 11 až 12 měsíců, a téměř vždy se rodí jediné mládě cría. Dvojčata jsou vzácná a často nepřežijí. Porody obvykle probíhají za denního světla, což se předpokládá jako přizpůsobení umožňující novorozenci oschnout a postavit se na nohy ještě před nočním chladem v Andách.

Novorozené cría obvykle váží 6 až 9 kg a normálně se postaví a saje do několika hodin. Mláďata jsou odstávána přibližně v pěti až šesti měsících věku. U cría suri je třeba včas zkontrolovat typ rouna, neboť tvorba pramenů je znakem suri. Chovatelské programy se zaměřují na jemnost vlákna, lesk a strukturu pramenů a v rámci stáda je silná samičí linie stejně důležitá jako výběr plemenného samce.